Divadelní hru s názvem Jeppe z vršku napsal severský dramatik Ludvig Holberg a já jsem ji viděl jako výbornou inscenaci v Národním divadle asi v polovině 60. let s Rudolfem Hrušínským v titulní roli a s Janem Třískou a Vladimírem Brabcem v dalších hlavních rolích. Nejsem si jistý, zda toto představení neinscenoval tehdy režisér Špidla, otec dnešního politika.
Hra je o v podstatě dobráckém a prostoduchém sedlákovi, z něhož si dva majetní kumpáni rozhodnou udělat legraci a z malého človíčka udělají přes noc bohatého šlechtice. Je to samozřejmě kamufláž a oni se pak baví nad tím, jaká proměna se udává v nenápadném prosťáčkovi, který začne “růst” s pocitem najednou nabyté moci.
Vzpomínka na tento divadelní kus se mi čím dál víc vybavuje. Inspirací pro moje vzpomínky je naše politická scéna. Je to divadlo života, skutečnosti, ze které se nelze probudit, jako se nakonec probudí zjinačelý Jeppe do tvrdého jsoucna, jež ho vrátí na zem a zbaví povýšenecké nadutosti z pocitu nadřazenosti nad ostatními.
Náš současný premiér, v jehož kůži bych rozhodně nechtěl být, zdá se mi, byl právě do takovéto hry vtažen. Čím víc je jeho situace trapnější, tím víc si k tomu “přilévá”. Přitom kdyby byl neměl politické ambice, byl by asi milým a dobrosrdečným člověkem. Nejhorším nepřítelem každého bývá jeho vlastní ctižádost a když člověk neodhadne svoje síly, snadno se stane obětí ztrátou soudnosti. Takového stavu pak snadno využijí lidé nablízku, orientovanější, než vyhlédnutý objekt jejich zájmu. Politik je pak “bílým koněm” těch, jejichž touhy uspokojuje, aniž si uvědomuje, že přitom ztrácí sama sebe. O to horší pak bývají konce. Každý je ale v takových případech vystaven introspekci, jež mu nastaví zrcadlo a ukáže mu, kým skutečně je.