Letos 17. listopadu tomu bude patnáct let od začátku revoluce, jíž se u nás i ve světě začalo později říkat sametová. Myslím si, že čas systémové změny, která měla znamenat ustavení jiného řádu všeho, čím do té doby žila společnost naší země, uzavřená a držená pokud možno stranou normálního evropského i světového vývoje, nemohl nikdo s jistotou očekávat. Lidé byli spíše připraveni na polovinu ledna roku 1990, výročí úmrtí Jana Palacha, které bylo již na začátku roku 1989 poznamenáno týdenními občanskými nepokoji jak v Praze, tak i v jiných městech tehdejšího, ještě se Slováky společného státu.
Jak to ale bývá, rozhodující chvíle, hodiny a dny přicházejí obyčejně jindy, než by se čekalo a komunistický režim byl již tak zralý na zhroucení, že den „D“ byl opravdu jen otázkou příhodných podmínek.
V této souvislosti vyvstává otázka, kdo vlastně byl na politickou změnu lépe připraven. Zda občanské hnutí, které se nazvalo Chartou 77 a bylo od doby svého vzniku morální posilou pro většinu obyvatelstva, duševně a leckdy i fyzicky strádajícího v „Biafře kultury“, jak byla naše země charakterizována po sovětské okupaci z roku 1968, nebo sami komunisté. Zvláštní je, i když možná pro někoho nikoliv, jak se někdejší „Biafra kultury“ změnila za patnáct let na „Bleskovou kulturu“ dnešních časů.
Dnes už člověk posuzuje všeobecně známé věci, jen si je může dávat zpětně do souvislostí. Vznik Charty 77 jako výrazu svobodného, nezávislého myšlení byl pro komunistický režim, vyznačující se tvrdou represí jakéhokoliv hlasu, nepodléhajícího kontrole, silnou ranou. Zřejmě od té doby se nomenklatura konzervativně ztrnulého systému začala zabývat myšlenkami na postupné změny, jež měly, kromě potlačování činnosti chartistů, připravit transformaci, především ekonomickou, protože klasické marxistické výklady nebyly s moderní dobou slučitelné. K tomu potřebovala vytvořit instituci, jakýsi výzkumný ústav, zabývající se ekonomickými pochody budoucnosti v podmínkách „socialistického“ hospodářství a najít vhodné lidi, ochotné s touto institucí spolupracovat. Tuto instituci komunistický režim vytvořil a vybavil ji týmem ekonomů a historiků, majících za úkol hospodářské výhledy země předvídat. Tak vznikl Prognostický ústav, zaštítěný Akademií věd.
Zdá se, že komunisté, ve snaze udržet svoji moc jakýmkoliv způsobem, byli ochotni přistoupit i na experimenty zdánlivě naprosto odtažité od marxistické praxe. Jak byli na změnu připraveni, svědčí rychlá proměna velkého počtu komunistických funkcionářů a jejich chráněnců na podnikatele. Z toho, jaký byl výsledek takových „transformačních“ kroků, se bude Česká republika vzpamatovávat ještě dlouhá léta.
Charta 77 se žádnou přípravou ekonomické změny nezabývala. Z dnešního pohledu je to možné nazírat jako chybu, ale opravdu jen z dnešního pohledu. Tehdy, a dobře má člověk začátky revoluce v paměti, něco takového, jako je ekonomické řízení země, bylo nazíráno jen očima celkové změny komunistického systému na demokratický a státně řízeného hospodářství na soukromé. Prognostický ústav AV se lehce vmísil do Občanského fóra a ujal se ekonomické taktovky. Proto se dostávaly do politické orientace demagogické nesmysly, dávno na Západě po nedobrých zkušenostech odvržené a probouzely se teorie odborně překonaných dědů – ideoekonomů, považovaných ve vyspělém světě už jen za utopisty. Chartisté se nedokázali od těchto experimentů dostatečně distancovat a tím na sebe vzali bezděky před veřejností díl zodpovědnosti za ekonomický marx-liberalizmus. To mělo za následek určité paralyzování intelektuálního proudu, který předznamenával listopadovou revoluci. Lidé si zvykali na novou skutečnost, kdy střízlivěli nad vývojem, jenž zprvu přinesl všeobecné nadšení a uvolněnost, ale brzy se dostával do vyjetých, přes čtyřicet let starých kolejí. Ty právě pomáhali obnovovat ti, jimž kontinuita se „starými pořádky“ byla živnou půdou.
V tomto kontextu pohled na politickou skutečnost v naší zemi je více než smutný. Nalevo i napravo naším parlamentním zastoupením se rozprostírá vulgárnost a bezohledný boj jednotlivých politických skupin o moc. Zájem země a jejího obyvatelstva je úplně vedlejší, hlavní je osobní podíl na moci a vlivu tuto moc prosazovat. K tomu jsou vhodné jakékoliv prostředky. Intelektuální vklad je v těchto soubojích v naprosté defenzivě. Pro „Husákovy děti“, které dnes vládnou, je intelekt, jenž je živnou půdou kvality, zbytečný luxus. Doufejme, že současný stav bude pro nejmladší generaci natolik odstrašující, že se postará o změnu a rehabilitaci myšlenek, jež vedly k listopadu 89.