Zpět

Jaká je naše naděje v evropské unii ?

Nedávno mi v rozhovoru o současné situaci řekl jeden známý : „ Víš, myslím, že kdyby nedošlo k revoluci, stejně by poměry dospěly ke změně, která byla uskutečněna.“

Horší odsudek porevolučního vývoje jsem snad už slyšet nemohl. Musím ovšem říct, že je to asi do značné míry pravda. Bohužel se nepodařilo změnit hluboce zakořeněný, totalitním poměrům přizpůsobený pocit obyvatelstva, jež bylo úplně nepřipravené rozhodovat v budoucnu samo o sobě. Jakoby lidé čekali, kdo se objeví, aby rozhodl a určil, co je správné a čím je třeba se řídit.

Jakkoliv se stateční lidé, sdružení v Chartě 77, snažili za komunistického režimu dosáhnout toho, aby byla respektována lidská a občanská práva a při jejich úsilí o nastolení demokratických poměrů v naší zemi jim přál snad každý slušný člověk, natrvalo se civilizačně kulturnější poměry udržet nepodařilo.

Dědictví uplynulých čtyřiceti let se ukázalo být silnějším a doufám, že dočasně – zvítězila lež a nenávist nad pravdou a láskou. Současná doba je nejvíc poznamenaná opětnou snahou o totalitní ovládnutí veřejného života. Jakékoliv dělení na pravici a levici je jen zástěrkou pokrytectví ve snaze o dosažení mocenského cíle. Příkladem je poslední volba současného prezidenta, jenž, zvolen hlasy populistů, komunistů a části sociálních demokratů, je podporován antievropskými nacionalisty různého zaměření.

Osoby s ovladatelskými snahami vždy využívaly demokratických poměrů ke svému nástupu a uplatnění. Bylo třeba k tomu najít jen vhodnou příležitost. Demokracie je zdánlivě proti svému zneužití velmi slabá, ovšem může se, zásluhou aktivity veřejnosti, ukázat nejsilnější, jakou může být. Právě proto, že tuto skutečnost si velmi dobře, mnoha zkušenostmi ověřenou, uvědomují lidé na Západě, daleko více jich chodí v důležitých momentech rozhodování k volbám, než v zemích, totalitním marasmem poznamenaných. Opak platí pouze v době krátce po revolučních zvratech, kdy lidé touží po náhle otevřené možnosti ovlivnit skutečnost. To ale netrvá dlouho, také zásluhou nenaplněného očekávání. V dost krátkém čase po změně velká část společnosti upadá znovu do letargie s pocitem nezdaru osobního angažování.

Paradoxně například byla veřejnost krátce po revoluci daleko více připravena na přímý vstup do Evropské unie, než tomu bylo o patnáct let později. Lidé byli zprvu šťastni, že byli zbaveni despotické a nepřirozené totalitní zátěže, jíž se z nedostatku osobní síly a odvahy nedokázali postavit. Byli vstřícně naladěni včlenění naší země do západoevropské civilizace, s níž se cítili být stále vnitřně spojeni. Bohužel vývoj událostí tento pocit čím dál víc rozptyloval. Z našeho přičlenění k Evropské unii se stalo politikum, v němž se prosazoval v části společnosti, podílející se v devadesátých letech na moci a mající vazby na předcházející, komunistický režim, odmítavý postoj ke společné evropské legislativě. Ta byla a stále je představována některými politiky, majícími obavu z šíře pojatých společných zákonů, jako návrat k totalitnímu uspořádání a ztráty národní identity. Účelem takového jednání je vyvolat strach mezi lidmi z toho, že je čeká cesta do poměrů, jichž byli zbaveni.

Toho je samozřejmě nesmyslné se bát. Tak jako se ve středověké Svaté říši římské, jež byla dědictvím prvních evropanských snah Karla Velikého, neztratilo České království, které bylo jejím středem, tak se v současné Evropské unii neztratí Česká republika. Naopak, čím méně bude hranic, přehrad a prvků nacionální státnosti, tím více se bude pociťovat všeobecná kontinentální sounáležitost a vzájemná solidarita. Jsem přesvědčen, že po parlamentních volbách bude nejdůležitější při skládání eventuálních koalic postoj jednotlivých politických stran k evropské integraci. Čím tato integrace bude účinněji prosazována, tím naše země, určitě nadaná schopnými lidmi, bude mít ve společném celku větší vážnost. Evropská unie není žádným monolitním blokem, omezujícím různorodost jednotlivých jejích částí, ale svobodným prostorem, podporujícím jedinečnost každého, kdo se přihlásí ke společným kulturním a civilizačním hodnotám a usilujícím o vyrovnání ekonomicky bohatších oblastí se slabšími, tak, aby byl zajištěn rozvoj unijního celku na hodnotnější demokratické úrovni.