Prožíváme dost komplikované období dosluhující vlády ministerského předsedy Andreje Babiše. Jedna kauza se valí za druhou. Předseda koaliční strany, pan Hamáček, ohlásil před pár dny svoji cestu do Ruska, kde chtěl domluvit do Čech dodávku vakcín Sputnik proti kovidu, které nejsou schváleny Evropskou lékovou agenturou. Navíc chtěl s osobami, jež jsou na seznamu lidí, podléhajících evropským sankcím kvůli jejich angažovanosti v agresi proti Ukrajině, domlouvat setkání prezidentů Spojených států a Ruska v Praze. Zřejmě chtěl připomenout setkání Baracka Obamy a pana Medvěděva před lety. To dřívější setkání mezi vrcholnými představiteli obou těchto zemí si přál prezident Spojených států Barack Obama a myslím, že jeho přání bylo motivováno jednak respektem ke středoevropské zemi, jež se naprosto smírným postupem v podstatě přátelsky rozdělila z dlouhodobě jednotného státu na dva rovnoprávné státní celky a za druhé, vzpomínkou na zakladatele Československa, prezidenta T.G. Masaryka, jehož projev v Chicagu na konci první světové války ve své řeči na Hradčanském náměstí připomněl.
Pokud pan Hamáček žil představou, že by se mu podařilo přivézt oba současné prezidenty největších vojenských velmocí k jednání v Praze, jako v připomínce schůzky Obama – Medvěděv, musel se těžce mýlit. Prezident Joe Biden by určitě nepřijel do našeho hlavního města k setkání se svým ruským protějškem, už kvůli neustále dokladované příchylnosti českého prezidenta Zemana k Rusku. Z diplomatických důvodů by se nemohl pan Biden vyhnout Zemanovi a o takové, byť zdvořilostní jednání, by současný americký prezident určitě nestál.
V tomto ohledu se pan Hamáček projevil jako naprostý politický amatér a jak se jeví, jeho nezodpovědný záměr byl všemi zúčastněnými, které na přípravu cesty pozval, odmítnut.
Aktuální zprávou nyní je, že nejvyšší státní zástupce, Pavel Zeman, se rozhodl rezignovat na svou funkci z důvodu trvalého nátlaku ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která mu vytýkala různé prkotiny, naprosto nedůležité v obsahu jeho státního pověření. Prohlásila například, že nejvyšší státní zástupce jedná jako nějaký generální prokurátor, jako by nevěděla, že její slova jsou jen dvojím pojmenováním současné funkce pana Pavla Zemana. Paní Benešová zároveň přiznala odškodnění ruskému hackerovi Nikulinovi ve výši 200 000,- Kč za, podle jejího názoru, nesprávné rozhodnutí jejího předchůdce, ministra Pelikána, o vydání k soudu ve Spojených státech, jež o jeho vydání žádaly. Prezident Zeman naopak chtěl, aby dotyčný manipulátor sociálních sítí na internetu byl vydán do Ruska, které o něj mělo taky zájem. Na rozdíl od Spojených států, kde Nikulin dostal za poskytnuté informace americkým zpravodajským centrálám jen 7 let vězení, by v Rusku dostal zřejmě vyznamenání od prezidenta Putina.
Aby toho nebylo málo, pan Babiš přivedl na ministerstvo zdravotnictví v pořadí už čtvrtého ministra za poslední rok pro tento resort. Ten se předvedl asi šedesátinásobně navýšeným přiznaným majetkem, z něhož předtím nějakým nedopatřením neplatil příjmovou daň. S jeho odborností to jistě má málo společného, ale o jeho osobě to dost vypovídá.
Sám premiér Babiš předstírá před zodpovědnými orgány Evropské unie, že s Agrofertem, který je jím založeným a provozovaným zemědělským komplexem, nemá nic společného, protože ho svěřil podle českých zákonů do svěřeneckého fondu. To, že hlavním správcem tohoto fondu je jeho manželka, nic neznamená, on s ním prostě už nemá společného nic. Přitom si asi představuje, že Evropská unie bude stále pumpovat do jeho „svěřeneckých“ podniků další a další dotace. Ohání se českými zákony, jež byly naším parlamentem ohnuty v jeho prospěch a myslí si, že evropské orgány budou tak hloupé, že prostředky, kterými EU dotuje malé a střední podniky, na něž svůj „svěřenecký“ komplex rozdělil, mu tan ten lep skočí.
Současná vláda v rukou oligarchy, který se sám dříve označil za starou strukturu a trvale je v moci nadřízeného guru Miloše Zemana, který o její budoucnosti rozhoduje, skončí s podzimem. Do budoucna bude příkladem absurdity, kam až může klesnout politická kultura a kam až může dosahovat pocit politické moci.