Odpovím si rovnou – samozřejmě hrozí. Čím dál víc se nám může zdát, že to, čím jsme žili na počátku devadesátých let, volnost a otevřenost, se od nás vzdaluje a naopak to, co jsme mysleli, že je už definitivně za námi, vnucované ideologické předsudky, se nám opět krok za krokem přibližuje.
Všimněme si aktuální volební propagandy (kampaň by mi připadal pro tento předvedený myšlenkový úpadek příliš noblesní výraz). Většinou byla veřejnost zahrnována obecnými, nic konkrétního neříkajícími, v podstatě bezduchými slogany. Můj dojem je, že v politice se uplatňuje už docela otevřeně snaha získat jen osobní výhody. Tato snaha má vysoce navrch nad službou veřejnosti. To je tváří v tvář spojené Evropě, jíž jsme dnes součástí, velmi nepříjemná skutečnost.
Za sedmnáct let od revoluce se nepodařilo zajistit slušnou existenční úroveň většině lidí, jejichž zaměstnání je v oblasti vzdělání a kultury. Zdaleka ne na výši existenčního zajištění v průměrně prosperujících zemích západní Evropy. Platy intelektuálních profesí jsou šest až osmkrát nižší, než na západ od nás. To je víc než ostuda našeho státu, který se přihlásil na konci roku 1989 k hodnotám demokratického světa. Zároveň je to vizitka toho, jak si země váží práce, jež naplňuje bez nadsázky duši národa.
Takzvaná velká privatizace nastavením podmínek stvrdila pravidla „české cesty“, což znamenalo učinit majiteli hospodářských celků lidi, do vedení instalované ještě komunistickým režimem. Naprosto tím byl uznán spekulativní postup privatizace, protože kapitalizovaní komunisté měli nejlepší možnost, jak majetek, převedený na sebe, zvětšit, aniž by z tohoto převodu byl obecný prospěch. Skutečností byl pravý opak. Kulturní sféra byla ponechána v podstatě svému osudu, bez účinného vkladu, plynoucího z příznivého ekonomického vývoje. Ekonomické machinace dostaly přednost před kulturně etickým přístupem k budoucnosti.
Nemá cenu zmiňovat stále totéž, o čem byly popsány tuny papíru. Když srovnáme náš vývoj se západoevropským, Evropské společenství dlouho hledalo svoji cestu, aby našlo nejlepší způsob, jak sjednotit kulturní, ekonomické i společenské zájmy těch, kteří se k němu přihlásili. Kdyby byly úmysly většiny našich porevolučních parlamentních zástupců a vládních garnitur poctivé, stačilo se cestou sjednocující se Evropy inspirovat a nesnažit se s nosem nahoru zdviženým dlouhodobě poučené poučovat o „českých specifikách“, jako by zde nebylo padesátiletého odloučení od ekonomické a kulturní kontinuity, což především potřebovalo důkladnou nápravu. Většina lidí, rozhodujících po roce 1990 o budoucnosti našeho hospodářství, měla komunistickou minulost a uzavřela se v kruhu dlouhodobě budovaných vztahů, majících úzkou vazbu na normalizační poměry se svojí obludnou amorálností.
Je velmi důležité, aby veřejnost pozorně sledovala, co jednotliví politici říkají a hlavně, jak jednají. Je poměrně snadné využívání demokratických prostředků ve snaze o uchopení moci, což se později, po získání většinového vlivu, dá změnit na nátlak, jenž může dosáhnout síly totalitního ovládnutí i v demokratickém systému.
Proto je osudově důležité, těmto tendencím se ve spojené Evropě bránit. Jen společná snaha udržovat trvalý kultivovaný kontakt mezi různými názorovými proudy je schopna v demokraticky spravované Evropské unii přinést užitek ve vzájemném porozumění a úrovni života jejích obyvatel. Zlepšování kvality života určitě vytěsní každou demagogickou iniciativu, jež by chtěla ovládnout společenský prostor a využít případných rozdílů v názorech na budoucí vývoj k řešení ve svůj prospěch.
S jednocená Evropa tolerancí ke své různorodosti a snahou o podporu civilizačních hodnot demokratického společenského, ekonomického, kulturního i sociálního prostředí může bránit jakémukoliv pokusu o zneužití k totalitně egoistickým záměrům.