„Dvě věci mne naplňují klidem – hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ To jsou slova filozofa Immanuela Kanta, jednoho z největších světových myslitelů, jež vyslovil před více než dvěma sty lety ve východopruském městě Královec, na břehu Baltického moře.
Toto město, které bylo jeho celoživotním prostředím a místem, kde se vzdělával, kde trvale pracoval a jež nikdy neopustil, může v přeneseném smyslu reprezentovat původ a spojení různých částí evropského kontinentu. Bylo založeno jako východní výspa západořímského křesťanství českým králem Přemyslem Otakarem II. v oblasti osídlené původně pohanskými kmeny v končinách, kde přišel v 10. století o život český křesťanský biskup Vojtěch, zvaný v Němci obývaných územích Adalbert, později prohlášený za svatého.
Královec – Königsberg – Kaliningrad – to jsou ve jménu jednoho města v krátkosti dějinné evropské proměny a můžeme si na jeho osudu uvědomovat, že nic netrvá věčně a vše podléhá časovým souvislostem.
Moudrost bývá vždycky jednoduchá a to, co řekl Immanuel Kant, může platit pro soudržnost evropského kontinentu trvale, pokud by na jeho nejtěsnější integraci byl ze všech stran upřímný zájem. Je to všeobsažné a soudržné. Aplikovatelné velmi široce a když se hovoří o tom, jak například ústava Spojených států je jednoduchá, tak, že se vejde na jednu stránku textu, tato věta, jež by mohla být mottem evropského spojení, je ještě daleko jednodušší. Je v ní nadčasovost – věčnost trvání základního předpokladu osudové vůle – transcendentnost bytí v jsoucnu a naplnění bytí hodnotným chováním.
Evropský kontinent po celou dobu uvědomování si sebe sama procházel časy těžkých bojů ve snaze prosadit dominantní postavení některých národů, nebo oblastí, jež spolu soupeřily. Zároveň ale v dobách, kdy jeho celková samostatná existence byla ohrožena, dokázal držet spolu pohromadě a vzdorovat osudovým těžkostem.
Konečně největší katastrofy v dějinách – vyvolání dvou světových válek v průběhu dvaceti let minulého století – přiměly Evropany, aby se snažili takové eventuality jednou provždy vymýtit a založit existenci kontinentu na úplně jiném základě, než konfliktním.
Evropa má ke svému sjednocení mnohem větší předpoklady, než jiné světadíly. Na svoji rozlohu má největší koncentraci obyvatelstva a civilizačně je daleko nejucelenější, protože celý kontinent je propojen společnými dějinami, jejichž základy se počítají od kultury antiky. Je například zajímavé, jak se k evropskému dědictví hlásí tak dominantní země, jako jsou Spojené státy. Skoro každá stavba, jež má charakter důstojnosti, vážnosti a pochází z doby mezi roky 1850 – 1950, je poznamenána tvaroslovím antiky, prvopočátku euroatlantické civilizace.
Je to ale prvopočátek především společného prostoru mezi Atlantikem, Středozemním a Severním mořem, odkud Zeus, bájný řecký Bůh, unesl Evropu.
Jak si tento rodící se svět získával svoji slávu ? Především svými vzdělanci, duševní elitou, jejíž učební metody ovlivňují školské systémy do dnešní doby.
Svoji myšlenkovou kapacitu na počátku dějinného období tvořil několika filozofickými školami, jež vedli opravdoví duševní obři, žijící ve Starém Řecku mezi 5. a 4. stoletím před Kristovým narozením.
Sokrates, Platón, Aristoteles – lidé, od nichž pochází veškerá podstata pozdějších filozofických názorů a škol, tvořících univerzální evropskou kulturu. Na ně navazuje každý pozdější myšlenkový směr, nebo na ně je nucen reagovat a brát je v potaz.
V souvislosti s antickým světem se hovoří o upřednostnění idealistického pohledu na utváření obecna, přičemž idealizmus pochází od ideje – univerzální myšlenky, jež organizuje svět a existuje sama o sobě – jako základní ideál.
Není namístě základ evropského myšlení degradovat vulgarizacemi marxistických měřítek, která ještě donedávna ovládala polovinu evropského kontinentu a tím bránila jakémukoliv sblížení duchovních směrů, vznikajících ve svobodném prostředí názorové volnosti.
Evropa sama procházela mnoha obdobími střídání názorové tolerance, volnosti přístupu při řešení těžkostí a složitých situací. Naopak mnohdy byl uplatněn postup násilný, egoisticky prosazující jedno řešení.
Důkaz pro to máme například ve vývoji křesťanství, podstaty duchovní kultury našeho kontinentu, spolu s judaizmem.
Ježíš Kristus, od jehož narození počítáme celý věk novodobé historie, byl naprosto výjimečná osobnost, učící své následovníky osobní ego potlačovat jasnozřivou moudrostí a pochopením lidství. Právě v protikladu k jeho jedinečnosti se jeví všeobklopující svět nedostatečným a k trvalé nápravě způsobilým.
Postupný vývoj církve, která z jeho myšlenek vzešla, dává svědectví, jak je možné původní duchovní čistotu zneužít k opačným cílům, než byl Kristův záměr. Jak ukazují zkušenosti, jakkoliv přitažlivé ideje jsou zneužitelné mocenskými záměry a právě tím je provázena celá historie naší civilizace. Je zřejmé, že názor Sokrata i dalších starověkých filozofů o tom, že nevědomost způsobuje špatné jednání a jen vzdělání může přinést nápravu, je pouze názorem a ne objektivním faktem. Ostatně to samé, v poněkud obměněné podobě, zdůrazňovali francouzští encyklopedisté v 18. století a i u nás v dnešní době leccos svádí k podobným závěrům.
Bohužel, asi tak stejná váha na podporu tohoto názoru, je vyvážena zkušenostními protiargumenty. I lidé velmi vzdělaní a kultivovaní mohli být nositeli a teoretiky ideologií, zdůrazňujících silné ego, prosazujících útlak a despocii v řešení veřejných věcí.
Proto, aby vzdělání skutečně znamenalo pro společnost kultivační volnost a toleranci, musí být jeho součástí další z obecných kategorií, mající přijatelný hodnotový význam. Touto hodnotou je cit, vcítění se a schopnost pochopení druhého. Ne pouze vzdělanostní kategorie „chápání“, ale prožité uvědomění si.
Jak vidíme z historie, tento hodnotový systém nebyl vlastní mnoha nezpochybnitelným osobnostem, jež přirozenou autoritou přispívaly k vývoji evropské kultury během celých jejích dějin.
Na druhé straně, ještě v ranném stadiu křesťanské civilizace, žily intelektuální veličiny, jež vyvíjející se církevní ideologii vykládaly filozoficky a tím ji myšlenkově prohlubovaly. Ve 13. století takovou osobností byl Tomáš Akvinský, který vytvořil celý filozofický názor duchovního obsahu katolicizmu. Jeho filozofie má své pokračovatele do dnešní doby.
Byly zakládány mnišské řády podle jmen svých zakladatelů, sv. Augustina, sv. Dominika, sv. Františka, které se zabývaly misijní činností a v klášteřích šířily vzdělanost.
Vedle klášterů nejvýznamnějšími institucemi, šířícími intelektuální a duchovní rozměr života, byly univerzity, zakládané od 12. století – nejdříve v Itálii – kde severní Bologna soustřeďovala první studenty, přicházející z různých oblastí Evropy, kde se žáci shromažďovali zprvu v klášterních střediscích a školách.
Jistě to bylo zásluhou nového renesančního ducha, který toužil svými nadanými jedinci po poznání a zkoumání podstaty poznaného. Univerzitní vzdělání s autonomií akademické půdy přinášelo názorovou samostatnost a nespokojenost se stanovenými dogmaty. Na školách se šířily reformní proudy jako reakce na náboženskou, jednotlivými církevními sněmy – koncily stanovovanou ideologii, jež se odvracela od původního poslání a stávala se oporou politické moci.
Od 14. století se objevuje řada reformátorů, jimž je náš kontinent vděčný za civilizační a morální výši, jíž svojí činností udržovali a dávali svědectví o hodnotové čistotě původu křesťanských myšlenek. Tímto kvasem duševní hloubky jsou hodně poznamenané právě České země. Z čeho to pravděpodobně pramení ? Zřejmě z toho, co pro význam střední Evropy znamenalo panování krále Karla IV. Lucemburského, jenž byl zároveň Římským císařem celého středoevropského územního prostoru. Tento nanejvýš osvícený panovník a jeden ze symbolů evropského spojení, jak územního, tak rodového, se usilovně staral a zasluhoval o rozvoj vzdělanosti. Veškerý duchovní potenciál, tvořený vzdělanostními institucemi za jeho panování, začal svědectví o sobě podávat až za jeho nástupce.
Římský císař, paradoxně ke svému státnickému významu, neměl sobě rovné následníky, kteří by úspěšně pokračovali v jeho díle. Ty hodnoty, které svým vytrvalým úsilím vytvořil, jeho synové, starší Václav i mladší Zikmund (každý z nich ovšem mající od svých matek jiné geny) svým nepochopením, zhýčkaností, slabošstvím i ješitností, postupně ničili. To ovšem jen podnítilo reakce čím dál vzdělanější, aktivizované veřejnosti, jež svou emancipaci dávala ostře najevo.
V Čechách vyústilo v otevřené povstání upálení Mistra Jana Husa, rektora Pražské univerzity, založené Karlem IV., k němuž byl odsouzen amorálním, rozhádaným církevním koncilem v Kostnici na břehu Bodamského jezera v červenci roku 1415. Zpolitizovaná katolická církev, bránící se jakémukoliv apelu ke své nápravě, se snažila z obav o udržení své jednoty umlčet všechny kritiky. Jednotu se jí udržet stejně nepodařilo, Husův osud vyústil v rozsáhlý reformační pohyb, zasahující ze středu Evropy postupně celý světadíl.
To se dělo v 15. století, v době, kdy jih Evropy byl naprosto zasažený renesancí, prosazujícím se novodobým názorem, soustředěným na kvalitu pozemského života. Tento myšlenkový pohyb měl v každé evropské části trochu jinou podobu, podle populační inklinace jednotlivých oblastí. Časový rozsah může být stejně tak považován za dobu rozkvětu, tak za ustavičné pole krvavých střetů a násilí. V každém případě je ale časem hlubokých duchovních změn a tvorby nové hodnotové orientace. Lidé touží poznat hloubku svých možností i své podstaty. Snaží se objevit dosud neznámé cesty poznání.
Střed Evropy se během jednoho století úplně proměňuje, ze Svaté říše římské, centra katolicizmu, se stává duchovní prostor reformátorského protestantizmu, který se šíří a získává čím dál větší váhu. Ještě v polovině 15. století, domácí šlechtou zvolený český král Jiří z Poděbrad, sestavuje návrh zajištění celoevropské bezpečnosti, předstupeň společnosti evropských národů, civilizačně nanejvýš významný počin.
Bohužel, svárlivá povaha neklidného kontinentu, mu zabrání v dokončení tohoto diplomatického tahu, nicméně všechny cenné doklady jeho evropanského cítění jsou zachovány a zůstanou svědectvím záslužných unifikačních snah.
Šíření vzdělanosti, kulturního povědomí i znalosti různých názorů značně pomáhá vynález knihtisku po polovině 15. století. Nic nemůže napomoci duševnímu obohacení více, než snadnost šíření tištěného slova.
Na počátku 16. století panovaly v Evropě, zvlášť v jejím středu, velké obavy z turecké expanze, zachvacující velké evropské území. Z tohoto důvodu se rozhodly dva královské rody, mající středoevropské země ve své správě – jagellonský a habsburský, čelit společnému nebezpečí „sňatky z rozumu“ svých členů. Rakouský císař Ferdinand habsburský si vzal za ženu sestru českého, polského a uherského krále Ludvíka Jagellonského, jenž se zase oženil s princeznou Habsburskou. Společně chtěli silným spojenectvím hrozící turecký zábor odvrátit a odrazit.
Pozdější rčení, že „jsme museli trpět tři sta let pod Habsburky“ není docela pravdivé, to, že se Ferdinand stal českým králem, bylo způsobeno úplnou náhodou.
Po bojích s Turky se vracel král Ludvík z Uher, jejichž byl panovníkem a cestou utonul při brodění malé řeky. Proto, že byli s princeznou Habsburskou, teď už českou královnou, dosud bezdětní, dle spojenecké smlouvy usedl na český trůn jeho švagr Ferdinand.
Tolik se o tom rozepisuji proto, že v podstatě náhodná smrt Jagellonského krále znamenala velkou politickou, civilizační a tím i vzdělanostní změnu v českém prostředí.
Kdyby nastala opačná situace, smrt by potkala dříve Habsburka, na rakouský trůn by usedl Ludvík a Jagellonský rod by možná zaznamenal stejnou slávu, jakou později zažili příslušníci Habsburského rodu.
Nestalo se tak a České království čekaly velké změny. Místo tolerantního polského panovníka nastoupil autoritativní Rakušan, uplatňující striktnost v náboženských otázkách a vyžadující nekompromisně rekatolizaci země. To vyvolávalo nespokojenost českých stavů, domácí šlechty, jež byla uvyklá názorové volnosti jagellonských vládců.
Sousední německé země byly rozdrobeny na množství městských státečků a knížectví krajového charakteru. Protestantizmus vlivem Martina Luthera a dalších reformátorů byl nejsilnějším duchovním hnutím, v některých případech přecházejícím až k fanatickému šílenství v různém sektářství, jako třeba hnutí Novokřtěnců v Münsteru.
České stavy jsou trvale nespokojené s habsburskými panovníky, jen za císaře Rudolfa II. dochází k opětnému nastolení tolerance víry, včetně židovského náboženství. Jakoby jihoevropský renesanční duch resuscitoval duchovnost severní kultury.
Každý závan svobody začne vydávat ovoce později. Tak i rudolfinská doba, znamenající pro náš středoevropský svět nový kulturní vzmach, nechala vyrůst osobnostem, dávajícím velký civilizační přínos.
Lékař Jan Jesenius, skladatel a cestovatel Kryštof Harant a další, mezi nimi mladý českobratrský kněz Jan Amos Komenský, jemuž je v roce 1612, kdy císař Rudolf, označený za duševně nemocného, je donucen abdikovat, pouhých dvacet let.
Co se pak v historii našeho národa ještě několikrát odehraje, po reformačním povstání českých stavů a jeho konečném nezdaru, je Komenský nucen s mnoha jinými, protestantskou vírou prodchnutými osobnostmi, ze svého domova emigrovat a prožít celý svůj život v cizině.
Měřeno dnešním pohledem, kdy pojímáme celoevropský prostor za svůj vlastní, pomáhali tito lidé kontinentální kultuře k jejímu světovému významu. Pohledem jejich tehdejších životů, a to se týká i mnoha dalších generací, ze svého domova tak činit nemohli. To právě je otázka svobody a tolerance, kdy příležitost „tady a teď“ má rozhodující význam, proti oddalování možností na „až někdy“, typickému pro despoticky organizované společnosti.
Jan Amos Komenský došel své slávy ne doma, ale v jiných zemích Evropy, které během svého života poznal. Narodil se na konci 16. století a přestože musel svoji vlast před třicátým rokem svého života opustit, prožil dlouhou, skoro osmdesát let trvající životní dráhu, kterou bohatě naplnil.
Snažil se sestavením slovníku na podkladě lidové moudrosti a přísloví srovnávat hodnotu češtiny s latinou. Vůbec tehdejší vzdělanost už od antiky a ranného středověku běžným užíváním latiny dávala možnost snadné mezinárodní komunikace a vědomí o intelektuálních proudech jak v církevním, tak v laickém prostředí.
Komenský se stal velmi váženou a uznávanou osobností svým filozofickým humanizmem, aplikovaným na teorii pedagogické činnosti. Jeho myšlenky jsou stále moderní a poskytují trvalý příklad i pro dnešní dobu. Na rozdíl od staršího Francise Bacona a svého současníka René Descartesa, kteří příliš zdůrazňují, zřejmě pod vlivem technických objevů, nutnost prakticizmu a užitečnosti při výuce, Komenský považuje za nutnou celkovou kultivaci tvořící se osobnosti dítěte. Je tvůrcem kompletního vzdělávacího systému, který vytvořil ke konci svého života ještě sto let před zavedením povinné školní docházky ve střední Evropě císařovnou Marií Terezií.
Po politických změnách, zasahujících velkou část Evropy, i na půdě Českého království, rekatolizovaného, se rozvíjí činnost řádu Jezuitů, založených Ignácem z Loyoly již v polovině 16. století jako protireformační, přísně katolická církevní instituce. Jejich učební systém byl pro studenty přitažlivý, umožňoval nemajetným bezplatný pobyt v kolejích, preferoval individuální přístup ke každému jednotlivci, čímž vzbuzoval v žácích pocit rovnoprávného partnerství. Podporoval studentskou divadelní činnost jako součást výukové metody. Velmi se zasloužil o šíření kulturního živlu v českém domácím prostředí, což bylo pro udržení civilizačních hodnot v zemi, která prošla porážkou reformační politiky a filozofie, krajně důležité.
Jen tím je si, myslím, možné vysvětlit, proč Pražané tak usilovně bránili své město před švédským náporem na konci třicetileté války, když se útočníci pokusili přivést znovu do Čech protestantský živel. Významným jezuitským knězem, misionářem a učitelem byl v naší zemi Bohuslav Balbín. Narodil se na sklonku roku 1621, těsně po popravě českých pánů, kteří vedli reformační povstání. Během svého života se snažil o nezaujatý, nezávislý pohled na otázky víry i politiky a byl za to perzekuován. Byl vlastencem, napsal Obranu jazyka českého, která nemohla být v době, kdy ji napsal, v nesvobodné politické atmosféře vydána.
Hluboce promyšlené vzdělávací programy získávají postupně vážnost, povědomí o nich se šíří a pokud i ideologicky dokonale vyhovují, vládnoucí systémy se jejich komplexnosti snaží využít pro všeobecné povznesení širokých vrstev. Každému, jen trochu inteligentnímu vládci musí záležet na vyšší kvalifikaci obyvatelstva, které mu podléhá. To je i příklad císařovny Marie Terezie, která zavádí povinnou školní docházku ve středoevropském prostředí v druhé polovině 18. století.
V tom století začíná být výuka podřizována v teoriích některých myslitelů, zabývajících se učebními systémy, prakticizmu, potřebám využití pokračujícím profesním životem. To, co dříve obstarávaly jednotlivé cechy ve svých řemeslných oborech, začíná být institucionalizováno odbornější přípravou.
Toto se rozvíjí zvlášť výrazně během 19. století, kdy průmyslový rozvoj takové potřeby vytváří. Samovolným vývojem dochází přirozenou cestou k dvojkolejnosti – sledování linie kultivační a linie operativní.
Kultivační linie sleduje celkové, kulturně hodnotné, i když přímé aplikaci nesloužící vzdělání, jež umožňuje rozhled, hloubku i schopnost nadčasového hodnocení vztahů věcí zdánlivě nesouvisejících. Její základy pocházejí už od starověkých teorií – Aténské školy Aristotelovy. Zdůrazňuje se abstrahování i kombinace, předpoklad vnímání uměleckých kategorií.
Linie operativní se takto může hodnotit už od středověké scholastiky, kdy vzdělání bylo podřízeno víře a jejímu výkladu. V pravém slova smyslu je tak ovšem hodnocena od přelomu 16. a 17. století – časů Francise Bacona a René Descartesa, kdy tito pod vlivem vlastního zkoumání i obecných objevů chtějí výuku zaměřit prakticistně.
Vznik určitých teorií je podřízen časovým souvislostem a trvale může mít pouze charakter teorie. Naopak naději na přežití má jen školský systém, který není jen jednosměrný a je otevřený více možnostem. V tom spočívá velikost humanistické otevřenosti Jana Amose Komenského, jenž bral v úvahu kromě vlastních poznatků myšlenky předchůdců i současníků, jejichž konečná východiska byla komplexnosti jeho školského systému vzdálená.
V 19. století se s rozvíjejícími výzkumy v oblasti společenských věd, psychologie, sociologie a antropologie, rozvíjejí i pedagogické teorie, zabývající se více aspekty. Ještě předtím je nanejvýš nutné vážit si lidí, kteří se v období 18. a 19. století snažili o nekonvenční přístupy, přestože naráželi na nepochopení a potkávali se tím s nezdary. To se týká filozofa Johanna Heinricha Pestalozziho. Švýcarský občan, který uspořádal svůj venkovský statek tak, aby sloužil výchově a vzdělání svých svěřenců. Snažil se u nich pod vlivem myšlenek Jeana Jacquesa Rousseaua, který učil sžití s přírodou a hledal v ní inspiraci pro kvalitu života, vypěstovat respekt a vztah k prostředí, jež nás obklopuje.
Další silnou individualitou byl anglický obchodník Robert Owen. Organizoval celý svůj výrobní provoz tak, aby vyhovoval zaměstnaneckému osazenstvu firmy. Nemohl tlak okolního prostředí trvale vydržet, ale jeho úsilí je důkazem osobní snahy vytvořit hodnotu lidského vztahu a překonání utilitární přízemnosti při organizování pracovního a vzdělávacího prostředí.
U nás je takovou výjimečnou osobností pražský primátor František Ditrich, zastávající svůj úřad ve druhé polovině 19. století. Podskalský sirotek, který se vlastní vůlí vypracoval na dřevařského podnikatele, měl silný vztah k osvícené obrozenecké společnosti kolem cestovatele Vojty Náprstka. Se znalostí těžkých životních podmínek obyvatelstva, žijícího na vltavských březích, založil a vlastním nákladem udržoval azylový dům a školu, kde mohly pobývat matky s dětmi, jimž platil základní vzdělání.
Ucelený školský systém, přetrvávající do dnešní doby, vytvořil pruský pedagog Johann Friedrich Herbart. Jeho metoda, rozdělená do několika stupňů, má zřejmý rys autoritářství, vlastní zemi původu svého tvůrce. Patrně proto, že zdůrazňuje dominaci pedagoga nad žákem a klade důraz na vedení učitelem, nabyl rozhodujícího vlivu ve vzdělávacím procesu. To ovšem začalo vyvolávat reakce a hledání alternativ, které by vycházely z nových poznatků společenských věd.
Od začátku 20. století vzniká řada škol, jež upřednostňují vždy určitý aspekt vzdělávacího systému. Vliv na Evropu, jejíž systém do velké míry vycházel z nahromaděných tradic, měl uvolněný, tradicí nezatížený způsob výuky, užívaný ve Spojených státech. Americké školství, pragmaticky zaměřené na užitkovost, upřednostňuje specializaci na úkor všeobecného vzdělání.
Evropa se snaží nalézat nové způsoby, jak cestu vzdělávání žákům usnadnit, zpříjemnit a hlavně zefektivnit. V současné době získávají vliv dva směry, kladoucí důraz na individuální přístup k žákům, hledání cest partnerství mezi žáky a učiteli a umožnění svobodného rozvoje jednotlivých talentů.
Příklad pro tento postup poskytla italská lékařka Marie Montessori, která před druhou světovou válkou rozvíjela teorii volného osobnostního rozvoje hned od nejrannějšího věku, kdy se tvoří ještě dětská individualita. Toto období považovala za nejdůležitější životní periodu, protože zde je základ všeho, čím může být člověk nadaný.
Další směr, získávající rovněž velkou oblibu a ohlas, je waldorfská škola. Její koncepce pochází od německého filozofa Rudolfa Steinera, který se inspiroval díly a názory Friedricha Nietsche a básníka Johanna Wolfganga Goethe. Zdůrazňuje spolupráci školy s rodinou, klade důraz na citový prvek a pěstování schopnosti duševního ponoru. Nahrazuje klasické hodnotové kategorizování komplexním posuzováním, jež má žákům v osobní orientaci vycházet vstříc a lépe je vést.
Jak jsem podotkl na začátku mého textu, po válečných zkušenostech Evropa dostala šťastnou myšlenku (dílem francouzského ministra zahraničí Roberta Schumanna) spojit postupně kontinent v jeden hospodářský a politický celek. Tak se vytvořila i nutnost unifikace školského systému, který by všeobecně platil na evropské půdě. Zprvu nemohlo být počítáno s její východní částí, jež zahrnovala i díl střední Evropy. Bylo to poválečným záborem, způsobeným Sovětským svazem. Po devadesátém roce 20. století konečně došlo k osvobození takřka celé zbývající části evropského území a obyvatelstvo se nadšeně hlásilo ke společnému údělu.
Netrvalo to ale dlouho a objevovaly se potíže špatné adaptability postkomunistické transformace ke kultuře Západu. To se týkalo i pedagogiky u nás, převážně v základním a středním školství. Z toho se vymykaly mateřské školy, které měly mnohdy lepší úroveň, než v západoevropských zemích. Vysoké školy byly velmi dobře připraveny na změnu, po odstranění marxisticko-leninského balastu se staly naprosto konkurenceschopnými vzhledem ke svým partnerům z demokratického prostoru. Byl přejatý západní model několikastupňového studia, jenž byl aplikován u většiny studijních oborů, u nichž je možné kvalifikaci navyšovat.
Záporem je v České republice naprostý nedostatek finančních prostředků, věnovaných na školství. Je to vážná chyba, protože vzdělání je otázkou kulturní vyspělosti a civilizační hodnoty. Co se do možností vzdělání věnuje, v budoucnu se mnohonásobně vrátí. Oproti finanční úzkoprsosti naopak příkladem kultivovaného altruizmu je jednání tří zemí, jež nejsou členy Evropské unie a přesto podporují unijní školské programy a stáže pro studenty ze zemí, adaptujících se na celoevropský školský systém. Jedná se o Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Přebytky svého národního produktu věnují zemím, které jsou na školství ve svých krajinách finančně skoupé.
Evropa si původně dala za úkol vyrovnat se nejvyspělejší zemi světa – Spojeným státům – v roce 2010. To se vzhledem k potížím s ústavou už nepodaří, ale doufejme, že i zdržování společného postupu, zvlášť patrné u bývalých členů komunistického bloku, hledajících cestu, jak zdůrazňovat negativní stránky unifikace, pomine. Naopak snad takzvaně „nové země“ budou přinášet návrhy a nápady, čím ke společné věci přispět. Například umělecké školství už od základních uměleckých škol je právě v České republice devíza, jíž lze pospolitou koncepci rozšířit a obohatit podstatnou kvalitou. Předností Evropské unie je stanova, že každý, byť sebemenší, může svými návrhy dát najevo zájem o společný postup. Je pak jen na něm, jak s tímto potenciálem ve vztahu ke svým spojencům naloží.
Jako studijní materiál užita publikace Doc. PhDr. Jiřího Dvořáčka, CSc. – Vzdělávání v integrující se Evropě, vydaná Vysokou školou ekonomickou v Praze roku 2001.
V textu nejsou přímé citace.