Před válkou, druhou světovou, jak je dnes s odstupem doby upřesňováno, vyšla kniha, která měla název Evropa jaká je. Byla od spisovatele Gantera a stala se, myslím, nejvíce čtenou knihou ve výroční anketě tehdejších Lidových novin.
Nečetl jsem tu knihu, ale zřejmě to muselo být velmi zajímavé čtení, s ohledem na evropskou situaci, v jaké se náš kontinent v té době nacházel. Nebudu připomínat předzvěst nejstrašnějších obludností, jež se mohly na tomto společném území zrodit, a jež byly traumatem celého kontinentu po dlouhá léta, ale souhrn informací o společném prostoru, který byl takto pojímán dávno před tím, než vznikly jakékoliv snahy o společně vnímanou skutečnost.
Když jsem byl tak kolem věku dvanácti let, přišli k nám na návštěvu naši známí. Tetin kamarád měl před válkou velkou potravinářskou továrnu a v době po osmačtyřicátém roce pracoval jako taxikář. Přinesl s rodinou z nějakých holandských novin překreslený plánek, jak po pádu komunizmu u nás budou vypadat společné Spojené státy evropské a do jaké skupiny zemí budeme my začleněni. Zajímavé je, pokud si dobře pamatuji, nová Evropa se měla skládat z několika spojených státních celků a měli jsme být v soustátí společně s Holandskem, Švýcarskem a Rakouskem. Ti známí mluvili o tom, že v Holandsku se už lidé učí česky a že s touto možností sblížení tamní lidé vážně počítají. Vzpomněl jsem si na to po dlouhých letech, krátce po revoluci, kdy severovýchod Čech zaplavily holandské karavany. Říkal jsem si, že ty evropanské myšlenky nacházejí opodstatnění ve znovunabyté svobodě a že je to přirozený krok k překonání nepřirozené „železné opony“.
Krátce po revoluci jsem byl navštívit mé přátele, kteří emigrovali po okupaci roku 68, ve Švýcarsku. Můj známý pracoval dlouhodobě pro redakci exilového periodika Zpravodaj. Při společných diskuzích jsme se shodovali na tom, jaká je škoda, že vyspělé Švýcarsko zůstane pro svůj odstup stranou společného usilování a Čechy budou dříve součástí sjednoceného prostoru, než tato země, po všech stránkách civilizačně do nově se utvářejícího celku patřící.
Ovšem, je nutné si uvědomit, v jakém existenčním rámci se dnes, my Evropané, nacházíme. Jsou zde, a to je velmi důležité zdůraznit, tři civilizační okruhy, jež náleží ke společnému utváření historického povědomí. Je to křesťanství, židovství a islám. Tyto tři duchovně civilizační pilíře musejí mít naprosto rovnoprávné postavení na základě demokratické tolerance a úcty ke společnému kladení hodnot. Stále jsme ale svědky nesmiřitelných rozbrojů mezi etniky, například v Bosně nebo Kosovu, jež do evropského společného civilizačního prostoru neoddělitelně patří.
Určitě je nutné, stavět se rozhodně proti jakýmkoliv projevům etnické nesnášenlivosti a snažit se naopak pomáhat organizaci krajových a „přeshraničních“ setkání, na nichž mohou účastníci volně vyjadřovat i v odlišnostech svoji evropskou identitu. Je nanejvýš důležité, aby si Evropa stále uvědomovala svoji minulost, učila se z ní a uměla se bránit různým a předvídatelným pokusům integraci narušovat.
Pro nás speciálně členství v Evropské unii znamená přičlenění k civilizačnímu prostoru Západu s kultivací veškerého sociálního a právního prostředí. To je u nás naneštěstí stále ve stavu zděděné normalizační nedostatečnosti. Současné snahy o vyvolávání pochybností nad budoucnem evropské integrace lze jednoznačně charakterizovat jako skrytou vazbu ne třeba ke čtyřiceti, ale zcela určitě dvaceti normalizačním letům, jež utvářely podstatnou část dnešní „liberalizované“ společnosti. Jestli se podaří změnit přirozenou cestou politické vztahy se zavedenými mocenskými strukturami, tak, aby si lidé uvědomili svoji demokratickou emancipovanost, má společně konstituovaná Evropa v nás svého spojence a obyvatelstvo dlouhodobě zajištěnou cestu ke kulturní i ekonomické prosperitě.