Jaká vlastně je Evropa ? Je v současné době svobodným rozhodnutím jednotlivých evropských zemí sdílet společnou budoucnost, jak se říká „v dobrém i zlém“, nebo je každý z účastníků společně sdílené myšlenky rozhodnutý jednat podle svého individuálního zájmu ?
Myslím, že první možnost převažuje. Je to v podstatě správné, jestli má společný celek fungovat, není možné skončit na egoismu jednotlivých účastníků dohody. Na druhé straně má každá připomínka nějakého problému, který se může týkat všech zúčastněných, být brána vážně a nemá být paušálně odmítána. Bohužel se dnes Evropská unie nalézá pod značným tlakem a příkladem vnitřního nesouladu může být právě ekonomický motor spojené Evropy, Spolková republika Německo. Tento pocit zodpovědnosti nad nadnárodním vývojem evropského celku vyvolává leckdy podrážděné reakce německých politiků na jakýkoliv názor, který není v přímém souladu s politickým názorem německé kancléřky Angely Merkel. Přitom právě ona by si měla být vědoma, protože jako bývalá občanka státu totalitní povahy musí znát rozlišení mezi skutečně pronásledovanými a lidmi, jdoucími za ekonomickým prospěchem, případně získanými nepřátelskými tajnými službami, jaké mohou být důsledky toho, jestliže tento rozdíl neuznává.
Naneštěstí evropský celek není dostatečně na možné krize dost připravený a neumí na ně s dostatečným předstihem reagovat. V tomto ohledu padá vždy největší díl viny na jeho zvolené vedoucí představitele. Myslím, že osoba předsedy Evropské komise, Jeana-Claude Junckera, neodpovídá formátu jeho předchůdce José Manuela Barrosa. Jean-Claude Juncker byl do čela Evropské komise zvolen po svém víceletém předsednictví vlády a spravování zemských financí Lucemburska. Byl čelným představitelem Lucemburského velkovévodství, které bylo prakticky od začátku 14. století do takřka poloviny 15. století součástí našeho státu, díky několika králům a císařům, pocházejícím z lucemburského rodu. Byl ovšem šéfem vlády maličké země, nesrovnatelně menší, než byla domovská země jeho předchůdce. Zvolen byl (přes odpor Velké Británie) zřejmě proto, aby se ukázalo, že i „malí mohou být velcí“.
Bohužel jeho unáhlená prohlášení o nesolidaritě „postkomunistických zemí“, čímž myslel především Visegrádskou čtyřku, vůbec nepřispívají k evropskému dorozumění. Protože celoevropské problémy nahlíží pohledem především regionálního politika, občana zemičky mezi Francií, Belgií a Německem, skutečnosti důležitého významu pro celek nedohlédá a uchyluje se k paušalizaci. Je pro něj zatěžko pochopit, že mu v základních otázkách budoucího celoevropského významu může radit člověk, který nežije na západ od Rýna.
Evropa se změnila. Měl by to pochopit každý z původního členství v Evropském hospodářském společenství, kdo si myslí, že Evropa končí v okruhu 300 kilometrů kolem něj. Evropští politici se musí zaměřit na hlavní body zachování kontinentální integrity. Příslušné instituce nabýt pravomocemi k důslednému identifikování uprchlíků před válkou a jejich oddělení od konjunkturálních imigrantů a potenciálních, nebo skutečných teroristů. Ti poslední jsou navigováni na tureckém území převaděči, velmi pravděpodobně ruského původu. Ruskému vládci Putinovi bude jednota Evropské unie trvale „ležet v žaludku“ a bude se ji snažit rozložit. Doufám, že mu v tom politici jako Jean-Claude Juncker nebudou nevědomky pomáhat.