To, že k nim přišlo u nás 18 % voličů, považuji za doznívající vliv politických stran, hlavně ODS, jež byly evropské integraci nevstřícné a Evropskou unii trvale znevažovaly a zpochybňovaly. Přesto, že se to už většině lidí zajídalo a nabádání antievropanů šlo obecně na nervy, neustálé propagandistické šíření nálad proti „bruselským byrokratům“ a „diktátu Bruselu“ padalo na úrodnou půdu v přejímaných názorech veřejnosti, nespokojené s vlastní domácí politikou a poměry. Svádění špatného vedení hospodářství a finanční správy na nějaké „bruselské orgány“, byl demagogický tah dezorientovat občany ve vztahu ke společné Evropě. To se pravděpodobně teď po letošních unijních parlamentních volbách, ve kterých u nás vyhrály strany, nakloněné integraci a spolupráci v Evropské unii, změní.
Řekněme si něco o stranách, které dostaly od voličů nejvíc hlasů. Ještě než mohly být zveřejněny výsledky, zdálo se, že vítězem bude TOP 09. Nebylo by divu, postavila do svého čela velmi silné kandidáty. Jednička na kandidátce, Luděk Niedermayer, dřívější viceguvernér České národní banky, se vždy vyslovoval pro evropskou integraci i pro výhody přijetí eura jako společného platidla v Evropské unii. Dvojka, Jiří Pospíšil, ačkoliv ministr spravedlnosti v Nečasově vládě, vystavený nepřízni dřívějšího justičního „systému“, snažil se o prosazení skutečné právnosti naší spravedlnosti. Nakonec byl tlakem „kmotrů“ odvolaný z vládní funkce. Přesto, že TOP 09 v konečném výsledku skončila druhá, myslím, že by jí právem patřil v nominaci na ministerská křesla EU jako eurokomisař pro ekonomiku Luděk Niedermayer.
To byly úvahy ještě před povoleným zveřejněním kompletního hlasování společného unijního celku. Volební výsledek byl takový, že v České republice zvítězila strana ANO, druhá těsně byla TOP 09 a třetí Sociálně demokratická strana. Každá z těchto stran bude zřejmě chtít svého eurokomisaře a každá bude svého zástupce mít za toho nejlepšího.
Pokud jde o lídry vítězných stran, začnu Andrejem Babišem, protagonistou Hnutí ANO, nového subjektu na naší politické scéně. Vůbec se nedivím, že má takovou oblibu u veřejnosti. Na rozdíl od „profesionálních“ rétorů působí, ačkoliv ministr financí, jakoby „neuměl pět počítat“ a když hovoří s médii, dělá dojem rozpačitého nešiky. To působí na veřejnost dobrým dojmem, protože má už dost nic neříkajících řečnických vystoupení všeho druhu.
Strana TOP 09, která v konečném součtu obsadila druhé místo, je zajímavá okolnostmi svého vzniku. Pro její zrod se spojily dvě naprosto protikladné osobnosti. Karel Schwarzenberg má silného protihráče. Jako kdyby vzorem pro jejich dohodu bylo drama Johanna Wolfganga Goetheho Faust. Bylo by záhodno sledovat, jak by vývoj tohoto uskupení pokračoval, kdyby se jedna z těchto dvou hlavních postav rozhodla tuto stranu opustit.
Sociální demokraté se stále nemohou odpoutat od závaží, jež je trvale potáhne ke dnu. Snaží se prát se s komunisty o jejich voliče. Tak se stávají mluvčími „odborářsky“ orientované části veřejnosti, protože komunisté svoji pevnou klientelu už mají. Navíc fráze typu „jednáme v zájmu blaha občanů této země“ nemohou oslovit nikoho z mladých lidí, jichž by demokracie sociálního rozměru potřebovala jako soli. Bohuslav Sobotka je právě reprezentantem této slovní „květnatosti“. Mladí lidé se věnují sociálním aktivitám spíše v občanských sdruženích a v různých humanitárních organizacích.
I když výsledek národních voleb do společného Evropského parlamentu vypadá co do účasti voličů tristně, myslím, že je na místě v případě naší země mírný optimismus. Většina našich zástupců v parlamentu EU bude na rozdíl od minulého volebního období proevropská. Myslím, že pod tímto úhlem a četnějším zpravodajstvím o správě společných věcí evropského celku se bude měnit i názor většiny veřejnosti na „Brusel“. Do tohoto kontextu zapadá i úvaha politologa a filosofa Václava Bělohradského o krizi euronázoru. Když jsem jeho úvahu četl, připadalo mi, že píše o vztahu Evropy a Spojených států tak se zpožděním deseti let. Dnešní Spojené státy pod prezidentem Barackem Obamou nejsou Spojenými státy za éry prezidenta Bushe mladšího a například Latinská Amerika s většinově levicovými vládami není podřízenou ke kolonialisticky uvažující „Americe“ minulých dekád. Zrovna tak Spojené státy v rámci organizace NATO stojí o to, aby byla Evropa s cca 350 miliony obyvatel schopna bránit se sama Rusku s jeho cca 140 miliony. A to při žádné agresivní rétorice. Doufejme, že se Evropa vzchopí k akceschopnosti, osobnost Angely Merkel, která sama má zkušenost s komunistickým režimem, vyhraje nad skrytou xenofobií Marine Le Pen a nastoupená cesta evropské integrace bude pokračovat.