Při nedávném setkání vrcholných evropských představitelů předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil, že bývalé Československo po sovětské okupaci mělo vlnu emigrujících lidí z okupovaného území a hledajících naději na svobodný život v demokratickém světě. Přitom dnes se Česká republika staví proti stanovení povinných kvót na přijetí uprchlíků z válkou rozvrácené syrské země a přílivu běženců, jimž otevřela cestu německá kancléřka Angela Merkel, aby mohli volně dospět na nejen německé, ale i společné evropské území.
Jean-Claude Juncker se mýlí. Nejde v žádném případě o stejnou věc. Čeští, ale i slovenští občané, kteří měli vidinu v Pražském jaru roku 1968, že se vrátí demokratické poměry ještě prvních tří let poválečného Československa a budou mít naději na existenci ve svobodném státě, tuto naději ztratili a za cenu osobní újmy i ztráty rodinných kontaktů se rozhodli pro svobodu, v kterou doufali ve vlastní zemi. Jejich exodus neprobíhal koordinovaně, každý se rozhodoval se svojí rodinou, eventuálně bez ní, sám. Lidé se rozhodli žít ve stejném kulturním prostředí na jaké byli zvyklí doma a byli předem rozhodnuti je respektovat.
Rozhodnutí německé kancléřky je v tomto ohledu protikladné. Angela Merkel, původně občanka východního Německa, i když si uvědomovala, že velký počet jejích spoluobčanů bývalé „Německé demokratické republiky“ je orientován xenofobně, se rozhodla jednat humanitně a jménem celé Spolkové republiky Německo nabídnout Syřanům, pronásledovaným domácí občanskou válkou, možnost politického azylu. Vůbec si neuvědomila, jak silný odpor bude mít její rozhodnutí ve východní části Německa.
V současné době po politických konzultacích s českým premiérem Sobotkou prohlásila, že stále nerozumí odporu „východoevropských zemí“, (jakoby občankou jedné z nich dříve nebyla), k vstřícnému postoji silných evropských států vůči arabskému přívalu.
V její nejistotě a v podstatě neorientovanosti spatřuji hlavní problém pro evropský společný vývoj. Divím se, že bývalá občanka Ostblocku, jak jej sami Němci nazývají, si neuvědomuje nebezpečí, které pro evropský kontinent znamená koordinovaný exodus a zábor evropského území muslimským obyvatelstvem nejen Syrie, ale následně všech možných přilehlých oblastí – Afganistanu, Pákistánu, Bangladéše a dalších zemí, obyvatelstva, jež se vydalo na cestu řízeně rukou náhončích ruského původu, dále z mešit i tajných služeb, působících za účelem rozvratu a pádu Evropské unie. Do Německa jsou vedeni proto, že nejmocnější stát společné Evropy je tak mohutným náporem možné nejsnadněji rozložit.
Nebezpečí koordinovaného náporu arabského obyvatelstva na Evropu vidím v tom, že jakákoliv nespokojenost z jeho strany, co se týče osobní budoucnosti, může znamenat velké budoucí nepokoje. Evropský kontinent není dobře připraven na spory Sunnitů s Šíity, Alavity i členy jiných etnických skupin. Tato nepřátelství se z domácí půdy mohou zcela reálně přenést na evropské území. Problém je, že tradiční islám je dle (možná nepřesně vykládané) věrouky dominantní na každém území, kam noha věřícího, vyznávajícího Alláha, vstoupí. Je v tom rozdíl oproti křesťanskému ekumenismu, který je tolerantní ve víře i v názorové snášenlivosti.
Jakákoliv nespokojenost arabského etnika může znamenat rozhoření velkého konfliktu mezi domácími Evropany, předem připravenými řídit svůj život podle zvyklostí, jež jsou dány staletími života předcházejících generací a v podstatě uzurpátory, snažícími se nařizovat islámskou víru na území, kam přišli jako nešťastníci žádající o podporu.
Zmiňovat se o jednotlivých etapách evropského tápání a naprosté nekoordinace společného postupu dávají svědectví o tom, že skutečná Evropská unie, podobná svým složením a společnou myšlenkou Spojeným státům, je vizí daleké budoucnosti, k níž se ještě musí dopracovat více politiků celoevropského území, často orientovaných nevstřícně ke společné správě. Na oslabení vlivu a síly Evropy mají zájem totalitně řízené celky, kterým evropská jednota brání v expanzi. To především by si měli zodpovědní evropští politici uvědomovat.