Hlavní strana současné vládní koalice je názorově rozdělena na odpůrce a tolerovatele ruského agresivního postupu na Krymu, který byl vojenskou akcí Putinova autokratického režimu odtržen od ukrajinského území. Rusko argumentuje tím, že Krymský poloostrov byl přičleněn k ukrajinskému území před šedesáti roky sovětským představitelem Nikitou Chruščovem a že na jeho území žije většina obyvatelstva ruského původu.. Za tu dobu vyrostly na Ukrajině alespoň dvě generace, jež považují jednotnou Ukrajinu za svoji vlast. Podle ruského výkladu by Československá republika, která po rozpadu Rakouska-Uherska trvala pouhých dvacet let, neměla žádný nárok na svoji existenci, protože byla vytvořena rozhodnutím mezinárodní konference po první světové válce. Tím argumentoval Adolf Hitler, když požadoval odtržení československých pohraničních oblastí s většinově německy mluvícím obyvatelstvem a jejich připojení k německé Říši.
Mezi sociálně demokratickými politiky vykrystalizovaly dva ostře protichůdné názory na jednání ruské vlády. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek a ministr pro otázky lidských práv Jiří Dienstbier ruské akce odsuzují a žádají shodně s vládou Spojených států a vedením Evropské unie razantnost sankcí euroatlantického společenství vůči Putinovu režimu, pokud se ruská armáda z krymského území nestáhne. Naopak první na kandidátce sociálních demokratů ve volbách do evropského parlamentu Jan Keller, dále pan Stanislav Huml a poslanec Jaroslav Foldyna mají pro současnou ruskou „misi“ pochopení.
Mezi těmito dvěma proudy lavíruje ministerský předseda Bohuslav Sobotka. Říká, že by v žádném případě neměly být poškozeny obchodní vztahy s Ruskem, které je důležitým dodavatelem pohonných energií, nafty a plynu. Že ani není možné předem vyřadit ruskou účast na dostavbě jaderné elektrárny Temelín, což navrhoval Jiří Dienstbier.
Podle dostupných historických pramenů mi připadá taktika našeho premiéra podobná politickému jednání druhorepublikového předsedy vlády Rudolfa Berana. Byl stále nakloněn hospodářské spolupráci s nacistickým Německem, až byl nakonec vystaven ponižujícímu aktu přijetí německého protektora ve svém vládním úřadě, aby mu odevzdal rozhodující pravomoci nad naším státním územím. Kojit se nadějí, že se taková věc nemůže opakovat, by mohlo být nanejvýš nebezpečné. Na rozdíl od Rudolfa Berana, který byl zahnán do úzkých tím, že neměl žádného politického spojence o něhož by se mohl opřít, Bohuslav Sobotka tyto spojence má. Pokud pan současný ministerský předseda nebude kráčet ve „šlépějích“ vládních předchůdců, garnitury ODS + TOP 09 a už nevím čeho ještě, vyhraněných odpůrců evropského a tím západního spojenectví, uvědomí si, že má za zády silného euroatlantického spojence, jehož jsme (snad) plnohodnotným členem a který je garantem demokracie v České republice. Zatím si můžeme vzít příklad z jednání ministra zahraničí Polské republiky, Radka Sikorskiho, který se rozhodl zabezpečit východní hranici Evropské unie a aliance NATO posílením aliančních obranných sil na případně ohroženém území východní spojenecké hranice.