Po státní návštěvě prezidenta komunistické Číny Si Tin-pchinga a zřejmě nadměrném očekávání českého prezidenta Zemana, co se týče budoucích politických a ekonomických kontaktů, došlo k přijetí tibetského duchovního představitele Dalajlámy několika ministry české vlády. Probudilo to čínský odpor a následně ponížený přípis českého premiéra, ministra zahraničí a předsedů obou sněmovních komor – Parlamentu a Senátu České republiky, adresovaný čínským vedoucím politikům a ujišťující je o vládní loajalitě vůči komunistickému partnerovi.
Čína se za uplynulých 100 let obrovsky proměnila. Z tradičního císařství, nazývaného Říše středu, trvajícího několik tisíciletí, se stala krátce po prvním desetiletí 20. století republikou a po válce s Japonskem a průběžném občanském konfliktu na konci 40. let komunistickou diktaturou. Čínští republikánští národovci byli vypuzeni na ostrov Taiwan, kde pokračovali v národní orientaci, soustředěné na Západ. Ještě než byli donuceni k exodu z čínské pevniny, poskytli po vítězné válce s Japonci autonomii Tibetu. O tu Tibet po svém vítězství nad republikány v roce 1949 komunisté připravili. V roce 1962, kdy Čína obsazovala území Tibetu, část tamní populace doprovázela svého duchovního představitele Dalajlámu do indického exilu.
Ačkoliv jsme demokratickou zemí, která se od začátku devadesátých let 20. století hlásí k Západu, v poslední době díky spojení dvojice Zeman – Klaus, z nichž prvně jmenovaný je naneštěstí naším prezidentem, se kloní čím dál víc k mocnostem totalitně a komunisticky řízeným. Pokud by se Zeman s Klausem omezili na osobní prezentaci svých názorů, nemělo by to mít na politickou budoucnost naší země žádný vliv. Nejhorší je, že se oba snaží vývoj politiky státu ovlivňovat a manipulovat její prostředí. Prezident Zeman neguje svým postojem západní spojenectví České republiky a prosazuje ekonomickou orientaci na Východ – hlavně komunistickou Čínu. Politicky je jeho vzorem ruský autoritář Putin.
Jakékoliv dohody s takovou zemí, jako je komunistická Čína, jsou velmi rizikové. Je to země, sledující egoisticky jen svoje užitkové zájmy a je krajně nedůvěřivá k jakémukoliv demokratickému prostředí. Jedná nepředvídatelně a mít s ní nějaké smluvně podpořené styky je předem pochybné.
O dopadu jedné společné akce s Pekingem vím z přímého doslechu. Jedno výtvarné sdružení, jehož jsem byl dříve členem, zkusilo hledat výstavní kontakty ve světě a využilo čínského zájmu o jednání. Na něj přijeli zástupce čínské ambasády a snad zástupce tamní obchodní komory.
Výstava v Číně (myslím v Šanghaji) byla dojednána a za doprovodu člena výtvarného sdružení odeslána na místo určení. Na místním letišti nebyla ani vybalena, přišel zákaz na její konání a s odmítnutím byla naložena na letadlo a odeslána zpět do České republiky.
Náš stát by měl vyhledávat partnery, na které je spolehnutí a kteří mají stejně organizovaný systém, jako naše země. Například Indie na asijském kontinentu, abychom nebyli příliš zeměpisně vzdáleni, by mohla být solidním polem pro pro obchodní, hospodářské i kulturní kontakty. Je demokratickou zemí, na obyvatele takřka stejně početnou jako komunistická Čína. Jistě by ji nenapadlo určovat našim politikům, s kým se mají stýkat a s kým ne.