Komunistická Čína slaví sedmdesáté výročí konce druhé světové války na svém území. Je to paradoxní situace, protože tamní současný režim si přivlastňuje vítězství nad japonskou okupační armádou, nad níž by nebyla schopna sama zvítězit ani armáda Čínské republiky pod velením vrchního velitele, generála Čang Kaj–ška, ani komunisté, kteří ještě byli s Čínskou národní stranou, Kuo Min-tangem, v probíhajícím konfliktu. Vítězství nad uzurpátorskou a vrcholně krutou japonskou okupační armádou patří jednoznačně armádě Spojených států. Ta podporovala čínský odpor proti okupantům a následně ukázala agresivním a fanatickým Japoncům dobytím jimi obsazených tichomořských ostrovů a následným vítězstvím v boji o Okinawu, kdo má v pozemních bojích převahu. Nebýt americké vojenské techniky by se válka protáhla ještě přinejmenším o několik měsíců, ne–li roků, a stála by hodně životů jak Američanů, tak dalších japonských vojáků. Americká armáda by byla nucena dobývat japonské ostrovy proti fanatické obraně a zřejmě počet obětí na obou stranách by byl daleko vyšší, než po zásazích bomb v Hirošimě a Nagasaki. Přísloví – „Kdo seje vítr, sklízí bouři“ – stále platí a je varováním pro každého agresora, s jakými následky může počítat. I po kapitulaci Japonského císařství provedlo před císařským palácem v Tokiu přes 70 samurajů, japonských rytířů cti, rituální harakiri, sebevraždu rozpáráním vlastních útrob mečem z pocitu ponížení nad porážkou své země.
Samozřejmě obrovské chyby je možné najít na straně vítězných Američanů, zvlášť na straně velitele americké armády v Tichomoří, generála Douglase Mc Arthura. Svým vlivem nechal bez trestu největšího válečného zločince, „Jasné slunce“ císaře Hirohita, ale generálním „pardonem“ i zločince z jeho rodiny, kteří nařizovali zvrhlé akce, popravy válečných zajatců a jejich mučení, nebo se jich přímo zúčastnili jako armádní velitelé na okupovaných místech Číny i na dalších obsazených asijských územích.
Čína profitovala z vítězství Spojených států nad japonským militarismem a po jejím vymanění se z japonského područí trvalo další čtyři roky, než nad národně orientovaným systémem zvítězili v pokračující občanské válce komunisté. Současné oslavy konce druhé světové války v Tichomoří nepatří jim, ale zbytku čínské západní orientace, která sídlí od roku 1949 na Taiwanu. Ta především udržovala spojení se Spojenými státy.
To, že současní komunisté v Číně připomínají okázalou slavností vítězství spojenectví Spojených států a Čínské republiky pod vládou Kuo Min–tangu nad Japonským císařstvím, může znamenat dvojí. Buď komunistická Čína sleduje uznání návaznosti současného režimu na spojenecké akce národně orientované tehdejší vlády Čínské republiky (odpovídalo by to politické doktrině současných komunistů – „Jedna země, dva systémy“) nebo jsou čínští komunisté tak jisti „v kramflecích“, že si dovolili přivlastnit něco, co jim nepatří.
Přehlídka vojenské vybavenosti dnešního čínského režimu působí spíš jako demonstrace síly a hrozby jiným asijským zemím a nejen jim. Pokud budou čínští komunisté chtít něco slavit, bude to až za čtyři roky – 1. října 2019, kdy tomu bude 70 let od vyhlášení Čínské lidové republiky.
Po vítězství komunistů v Číně a vypuzení jejich odpůrců charakterizovaly čínské politické prostředí dva vzájemně nesmiřitelné systémy. Politický systém Národní strany – Kuo Min–tang na ostrově Taiwan, kam byla dosavadní čínská elita vypuzena a na druhé straně komunistický systém na pevninské půdě. Oba byly stejně nedemokratické a připouštějící vládu jen jedné politické strany. Na Taiwanu Kuo Min-tang jako dědic myšlenek zakladatele moderní Číny a bořitele tradičního císařství, prezidenta Sun Jat-sena, jehož byl generál Čang Kaj-šek zetěm a na straně pevninské Číny Komunistická strana, v jejímž vedení stanulo několik extrémně levicově orientovaných bývalých členů Kuo min-tangu.
Nově instalovaný komunistický režim na pevnině se začal chovat agresivně, což odporovalo čínské tradici. Čína nikdy v minulosti nevystupovala vůči nikomu jako útočný stát. Kuo Min-tang přistoupil na autonomii Tibetu a nesnažil se o jeho podřízení centrální vládě. To změnili až komunisté obsazením tibetského území a jeho násilným připojením ke komunistickému státu. Zrovna tak armáda komunistické Číny zaútočila v roce 1950 na od Japonců osvobozené území Koreje a musela být vytlačena zpět na čínské hranice až zásahem americké armády.
Politický režim Čínské republiky na Taiwanu byl demokratizován až po smrti národního vůdce, generála Čang Kaj-ška, kdy se ve vedení země střídají vlády tradičního Kuo Min-tangu se stoupenci nezávislosti, usilujícími o přerušení vazeb na čínskou minulost. Čínští komunisté na pevnině naopak usilují o utužení diktátorské vlády jako jedině možného způsobu řízení státu, čítajícího přes miliardu lidí. Přišli na to, že pokud zachovají maoistický systém, bude následovat kolaps veškerého hospodářského i společenského života. Přizpůsobili tedy ekonomickou orientaci země snaze dřívějšího prezidenta, představitele Kuo Min-tangu, generála Čang kaj-ška, o modernizaci státu a zavedli vládou řízený kapitalismus. Ovšem na opačném základě, než bylo úsilí Kuo Min-tangu. Ten se snažil o modernizaci na základě tradic, národní historie a respektu k soukromému majetku. Tuto návaznost se naopak komunistická vláda snaží negovat.
Svět je v pohybu. Osud a budoucnost Číny je jeho součástí.