Již nějaký čas je slyšet z úst činovníků ODS, že Česká strana sociálně demokratická není tou správnou sociální demokracií západního typu, jak ji známe například z Anglie.
Určitě toto hodnocení ze strany politického soupeře není míněno jako dobrá rada k nápravě, sociální demokracie by ji ale tak měla brát. Jestliže je této straně vlastní obrana občanských práv hlavně středního stavu, který je u nás zastoupen v nejširší míře, měla by svůj program naplňovat podporou všech aktivit, jež se této nejpočetnější skupiny týkají. Znamená to usnadnění podmínek podnikání, zjednodušení procedur, nutných k vyřízení při zahajování obchodních činností a obrana slušného existenčního zajištění v daňovém systému pro individuální plátce.
Je dost témat a dost zájmů různých kategorií občanů, které ( ačkoliv si je strany berou jako „rukojmí“ svých záměrů ) nemají skutečné zastání u nikoho. To právě by sociální demokraté měli brát jako výzvu. Komunistický režim udělal sociální skupiny z mnoha společenských vrstev, jež ještě před únorovým pučem osmačtyřicátého roku byly dobře situované. To je pro demokratickou stranu, orientující se na komplexní ochranu sociálních práv, jednoznačná výzva.
Porevoluční stát vyhlásil právní kontinuitu ve vztahu k předcházejícímu (komunistickému) režimu. Následkem toho, pokud má být brán jako zodpovědný, je povinen řešit i nespravedlnosti, způsobené tím, na koho navazuje. Sociální demokraté by tedy měli v rámci státní politiky dbát především nápravy všech křivd, jejichž důsledky zasahují celou společnost. Měli by mít na paměti, že byli před revolucí roku 1989 jedinou organizovanou politickou silou, jež programově usilovala o nahrazení komunistického režimu demokratickou státní správou. Její členové, exiloví, s těmi domácími, kteří nepodlehli „sjednocení“ s komunisty ve čtyřicátém osmém roce, se mohli ujmout spolu s Chartou 77 organizování svobodného politického prostředí po listopadu 89.
Občanské fórum jako nově vzniklá revoluční instituce bylo naneštěstí takřka okamžitě infiltrované normalizačními komunisty, kteří viděli ve svém novém angažování příležitost k prodloužení kariérního postupu. To se nevyhnulo ani na domácí půdě znovu registrovaným sociálním demokratům. Ti se probrali z letargie až několik let po revoluci, ale právě proto, že měli ve svém členstvu také hodně bývalých komunistů, jejich obrana občanských zájmů se soustředila jen na určité vrstvy společnosti. Často pak politická rozhodnutí připomínala spíše akce komunistické strany, jež místo hledání řešení se omezuje jen na kritiku stávajících poměrů.
Česká strana sociálně demokratická by si měla vážit svého voličského potenciálu a orientovat se na střední stav, který je v našem prostředí nejpočetnější. To znamená, nejen na zaměstnance všech kategorií, ale i na drobné a střední podnikatele, zaměstnance svobodných povolání i restituenty nemovitostí. Nechci zabíhat do podrobností, ale všichni ti, jež jsem vyjmenoval, mají takové těžkosti při provozování svých aktivit a jsou tak často vystaveni korupčnímu prostředí, že náprava stávajících poměrů je více než akutní. Podpůrná prohlášení ze strany ODS jsou jen propagandistickou taktikou, když během své vlády v jejich prospěch nic nepodnikla. Naopak, tezí občanských demokratů je dlouhodobě – „pomozte si sami !“. O tom, že by bylo třeba napravovat křivdy způsobené komunistickým režimem, kromě obecných propagandistických deklarací, ani zmínka.
Protože sociální otázky, dlouhodobě ignorované takzvaně „socialistickým zřízením“ a totálně zanedbané porevolučním „liberalismem“, budou hrát v našich vztazích s vyspělým světem čím dál důležitější roli, má sociální demokracie podstatnou část cesty před sebou.