Dnes se vedou velké diskuse o tom, jaké nebezpečí by mohlo vzniknout z toho, kdyby v parlamentě po nových volbách mohly zasednout pouze tři strany – ODS, ČSSD a KSČM. Musím upřímně říci, že proti dnešnímu stavu v tom nevidím žádné nebezpečí.
Karty jsou v podstatě rozdány, poslanci v parlamentních kuloárech lobbují za své podporovatele a oddělení parlamentní reality od reality skutečného, všedním životem žitého života úspěšně pokračuje. Uvažoval jsem nad tím, dát do uvozovek slovo „úspěšně“, ale pak jsem si řekl, proč vlastně ? Bohužel, naše čtyřiceti lety (jaro 1968 v to nepočítám) znásilněná skutečnost bude mít pravděpodobně přesah dalších alespoň dvaceti let, než si poddané obyvatelstvo uvědomí svoji sílu a začne se chovat tak, jak se běžně chová veřejnost na Západě, když není se svojí (a to zdůrazňuji) reprezentací spokojena.
Normalizační éra dvaceti okupačních let, od roku 1969 do roku 1989 vytvořila neuvěřitelně silné spojení politického a ekonomického „managementu“, jež určilo i další vývoj po tak zvané „sametové“ revoluci. Nemyslím si, že by bylo nutné sáhnout k tak drastickým opatřením (jehož se komunisté, jak vím, obávali) aby bylo nutné „věšet na lucerny“, nicméně, vzhledem k evropským zkušenostem, příklad denacifikace nacistického Německa mohl být vzorem, jak se alespoň v počáteční fázi vypořádat s minulostí.
Nebudu mluvit o komunistech, poškozujících svojí praxí trvale jméno naší země, termín je totiž zavádějící, ale o normalizátorech, kteří jsou vždy připraveni zasáhnout, protože mají veškeré potřebné ekonomické vazby pod svou kontrolou. Normalizátoři všech barev mohou tímto velmi úspěšně ovlivňovat politické prostředí, jelikož mají skrytou hospodářskou moc a dirigují poslušné politiky ke službě svým egoistickým zájmům. Bohužel, naše společnost je tak nevyspělá (ač jsme o ní měli po devadesátém roce idealistickou představu), že buď upadá do apatie z nespokojenosti, nebo prostě začne „zahrádkařit“ jako za komunistického režimu a jakékoliv volby ignoruje, pokud do urny nehodí z nezájmu modrý lístek. Vůbec si neuvědomuje, že tím prodlužuje život normalizační vazbě, jež se v minulosti přizpůsobila „Husákovu tichu“.
Nicméně věřím, že pokud se nepodaří demokracii u nás zlikvidovat, obyvatelstvo, naneštěstí stále trpící traumatem předrevolučně normalizační a předtím komunisty vynucené bázlivosti, najde postupem času a pod tlakem událostí sílu projevit svoje mínění a nenechá se ovládat „papaláši“, kteří se zhlédli v rudě vyzdobených komnatách svých předchůdců, jež stačilo k obalamutění veřejnosti jen přetapetovat na modro.