Počáteční srovnání se týká dvou světoznámých spisovatelů, píšících o nebezpečí a hrůzách válek a jejich absurdním původu. Jeden humanista, který upozorňoval ve svých dramatech na budoucí válečné nebezpečí, před nímž chtěl varovat a mobilizovat veřejnost k odporu proti hrozícímu konfliktu. Přesně definoval ve svých dramatických postavách typy maloměšťáctví, osobní ubohosti, slabosti a snaze přizpůsobit se existenčním podmínkám na rozdíl od nenápadné a skromné statečnosti těch, kteří nikdy nedojdou uznání od většinově přizpůsobivé společnosti, která vždy určuje obecný řád. Tímto spisovatelem je Karel Čapek, novinář a kromě vlastní profese dramaturg a režisér Městského divadla na Královských Vinohradech.
Vinohradské divadlo mělo pověst modernity a nalézání talentů dramatické tvorby a její scénické realizace. Karel Čapek měl takové kolegy, jako režiséry Františka Hlavatého, Jaroslava Kvapila a Karla Hugo Hilara. Oba posledně jmenovaní byli odlákáni Národním divadlem, kde pokračovali v hledání moderního výrazu dramatiky naší první scény. Karel Čapek zůstal Vinohradům věrný a pracoval tam nadále jako dramaturg i autor kromě svého novinářského závazku v Lidových novinách.
Samozřejmě byl účastný na všech apelech intelektuální elity českého národa proti nebezpečí jednak českého fašismu a dále nacionálně socialistické ideologie německého hitlerismu. Zemřel uštván útoky primitivních nacionalistů, kteří spatřovali ve spojenectví s německým uzurpátorstvím svoji budoucnost. V této souvislosti naprosto nechápu nedávný článek Jana Kellera, sociologa, který učí na pražské Karlově univerzitě, že Karel Čapek zemřel správně. V nenormální době nezemře „správně“ nikdo. Jediným důvodem pro takovou rychlost a nesmyslnost úsudku musel být termín, do kdy zřejmě měl Jan Keller mít článek napsaný.
Karel Čapek byl čtrnáctkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu a nikdy ji nedostal. Omlouvalo se to nedostatečnou znalostí jazyka malé země, ne dost kvalitními překlady i složením posuzující komise, která nebrala váhu Čapkova psaní na vědomí.
Naproti tomu německy píšící spisovatel Günther Grass Nobelovu cenu za literaturu získal. Bylo to v roce 1999, kdy byl oceněn jeho román Plechový bubínek. Tato literatura v podstatě odpovídá psaní Dina Buzzatiho, líčícího důsledky absurdity válečných tažení. Je to surrealisticky pojatý obraz vývoje lidské existence, vystavené absurditě diktátu, válečných podmínek a orientace individua v něm a v nich.
Problémem Günthera Grasse je, že autor tohoto psaní byl v mládí přesvědčeným nacistou, členem nejen Hitlerjugend, ale i elitních jednotek SS. Nikdy se k této konfesi sám nepřihlásil, byl k tomu donucen až důkazy. Dokonce prohlásil ve veřejném rozhovoru, že „nechtěl vše přiznat v záři reflektorů“. Řekl, že zpočátku nacistické ideologii věřil. Myslím, že podobný příklad můžeme najít i v našem kulturním prostředí a naší literatuře, jež překročila hranice naší malé země a stala se světovou.
Jde o Milana Kunderu, jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti, o němž vyšlo najevo, že byl na přelomu padesátých let konfidentem komunistické bezpečnosti a jehož vinou a udáním byl dlouhá léta vězněn člověk, pracující pro demokracii v našem státě. Günther Grass si vyřešil vztah k nacistickému režimu románem Plechový bubínek a Milan Kundera ke komunistickému románem Žert.
Jde o osobní zpověď, pravděpodobně, obou pánů. Jejich problém je, že byli oba tak zbabělí, že se ke své minulosti sami nepřiznali. Milan Kundera dostal v devadesátých letech cenu za literaturu od Václava Havla. Nikdy si pro ni nepřijel. Zřejmě věděl proč a ozvalo se v něm svědomí. Jak by se asi cítil nositel Havlovy ceny, o němž by později vyšlo najevo, že byl komunistickým udavačem ? Proto raději pokračoval v dráze světově uznávaného autora, který už k vlastní zemi nemá vztah.
Tři spisovatelé, každý odchovaný svojí dobou. Karel Čapek, přesvědčený demokrat a humanista, Günther Grass, osobní zkušeností vyléčený bývalý nacista a Milan Kundera, původně komunistický mládežník, spolupracující s bezpečnostním aparátem totalitarizovaného státu. Jak svět oplácí ? Karlu Čapkovi smrtí z nešťastnosti a vyčerpání, Güntheru Grassovi slávou světového literáta a Milanu Kunderovi obdobně. Není v tom určitá logika ?