Přemýšlím v současné době o tom, jak všechny pojmy jsou relativní. Některé termíny mohly odejít se starým systémem a zdálo se, že se udrží už pouze v dílech historiků. Čas ale pokračuje a ledacos se oklikou vrací.
Původně měly politické poměry, ve kterých dominovaly ideologické zdi a nesmyslné přehrady, být nahrazeny vládou zdravého rozumu, poctivosti a slušnosti – vládou demokratické správy namísto strnulého, konzervativního a všeobsažného prázdna.
Pamatuji si, že pro takzvané „socialistické zřízení“ byla největším nepřítelem – kromě Charty 77, ustavené na počátku sedmdesátého osmého roku 20. století – dlouhodobě organizovaná Sociálně demokratická strana v exilu, jež pracovala v návaznosti na předválečnou sociální demokracii, účastnou, pokud se nemýlím, od roku 1922 v každé vládě svobodného Československa.
Měl jsem dojem, že právě revoluce přinese takovou změnu, kdy se přirozeně liberální iniciativa občanů spojí s humánně sociálním duchem, jakým žila morálně zdravá část společnosti ( jak vím z vyprávění ) v době I. republiky.
Když jsme byli v létě 1968 u příbuzných ve Francii, objevila se v Literárních novinách, jež dostával můj bratranec poštou, zpráva, že ministr vnitra Pavel přijal skupinu členů Sociálně demokratické strany, která podala žádost o registraci a zároveň, že dosavadní Literární noviny budou od listopadu 68 vydávány jako deník obnovených Lidových novin. Bohužel, ruské tanky byly rychlejší.
Po dvaceti letech, za široce založeného Občanského fóra, na jehož mile optimistický obličejík v logu nostalgicky vzpomínám, největší tragédií bylo, když do jeho čela byl zvolen ing. Václav Klaus. Tehdy si člověk dosah tohoto kroku vůbec neuvědomoval, naopak, zdálo se, že si tento ekonom velmi dobře ví rady, jak zatočit s dosavadním nevýkonným hospodářstvím i že je intelektuálním lodivodem systémové proměny. Tím vzbuzoval předem nezasloužený obdiv. To, že se země začne pomalu zase vracet do ideologicky přepjatých poměrů, jistě málokoho napadlo a pokud napadlo, předem se krotil, takovou obavu dávat najevo.
Té ideologie bylo úměrně více, čím méně se dařilo hospodářsky. Okolnosti velké privatizace jsou všeobecně známy, nedělám si iluze, že kdyby tuto akci vedla sociální demokracie, dopustila by se zase jiných chyb, jež by vyžadovaly nápravu od opačného politického proudu. Není mi ale jasné, proč nejvíc na této etapě transformace profitovaly vrstvy, spojené s minulým režimem.
To bychom se točili pořád do kolečka. Někdo zkrátka měl určitě lepší vstupní podmínky, jiný horší. Zajímavé by bylo znát, a doufám, že se někdo z historiků pokusí zhodnotit, jak důležitý byl ekonomický dosah působení Prognostického ústavu na nejen předlistopadové, ale i porevoluční hospodářství. Na ekonomických balíčcích poloviny 90. let se mi zdá mít velký vliv jejich předchůdce – Štrougalův „Soubor opatření“ z poloviny 80. let.
V tomto ohledu mi připadá velmi troufalé, hodnotit práci sociální demokracie, jež se ujala vlády až ke konci devadesátých let, jako nějaké spojenectví s komunismem. Naopak bych řekl, že takovéto osočování dělá dojem bolševické propagandistické taktiky. Nemíním ovšem termín bolševický jako nadávku, ale jako technický termín pro označení způsobu politického ovlivňování a demagogického nátlaku, což byla Leninova taktika snahy dosáhnout dominace nad svými oponenty.
Tento způsob užíval komunistický režim u nás zprvu jako prostředek zastrašení demokratických stran a svobodně smýšlejících lidí v 50. letech, později pak, od 70. let, v pocitu ohrožení ze strany obránců lidských práv, kdy je označoval za „antisocialistické síly“ a „nepřátele socialistického zřízení“. Řídil se tezí, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou, protože se prostě „vtluče“ lidem do hlavy.
Je až s podivem, jak toto politické jednání našlo svoji rehabilitaci dlouho po revoluci, ve straně, jež je nejpočetnějším nástupcem někdejšího Občanského fóra. Neustálé postrkování sociálních demokratů směrem ke komunistům je snahou uměle vytvořit politickou skutečnost, protože současní institucionalizovaní komunisté jsou příležitostnými spojenci toho, kdo se jim zrovna nejvíc hodí.
Zarážející je, že se na této kampani podílejí i lidé, jichž si člověk velmi váží pro jejich někdejší statečné postoje. Vůbec si zřejmě neuvědomují, že účastí na bolševizaci politiky pomáhají nástupu nové totality, která může najednou ovládnout veřejný život, aniž by si toho hned moc lidí všimlo. Pak ale už bude těžké vrátit zpátky ztracenou soutěž myšlenek a snahu o sociální humanitu, jež především vedla k politické změně v listopadu 1989.