Nechtěl bych, aby slovo bolševik působilo hanlivě. Bylo by to příliš laciné a tím nevěrohodné. Politicky je bolševizmus, od něhož bolševik pochází, terminus technicus jako označení určitého, historicky vyzkoušeného postupu, který po svém zrodu a svým způsobem úspěšném pokračování našel své následovníky, kteří se v této praxi zhlédli a uznali ji jako hodnu dalšího následování.
Je zajímavé, jak západní systém rychle vstřebal příslušníky tohoto společenství, jakmile v naší zemi získal možnost do určité míry ovlivňovat politické poměry. Nikdy by mne například nenapadlo, že třeba pan Jenerál, dnes seriózní pán, kdysi náčelník Socialistického svazu mládeže, jehož jsem vídal v propagandistických „zpravodajských“ relacích coby aktivního husákovského činitele, se stane vedoucím manažerem západoevropské, z Holandska pocházející, soukromé vydavatelské společnosti Ringier.
Zrovna tak poslední komunistický ředitel Československé televize Pavel, předtím mluvčí poslední komunistické vlády ministerského předsedy Adamce, byl učiněn vydavatelem soukromé společnosti MAFRA, jež produkuje Mladou frontu Dnes a kromě jiného ještě Lidové noviny.
To mne vyléčilo z idealizmu, že západní systém je pro nás vzorem cti a morálky. Vůbec to ovšem neznamená, že bych se, z idealizmu vyléčen, naopak vrhal do náruče východního „medvěda“. Spíše mne zajímá, jak je svobodný svět schopen čerpat propagandistickou techniku, kterou tito snaživí „manažeři“ pro každé počasí dokážou sugerovat veřejnosti, žijící v demokratických poměrech a jak se tito „elementi“ dokonale přizpůsobí novým poměrům, proti nimž bojovat měli za totalitního režimu v popisu práce.
Vzpomínám si na propagandistické fráze z rozhlasu, televize i všech tehdejších novin – „síly, nepřátelské socialismu, se snaží destabilizovat a rozvracet naši republiku, oddanou věci celého socialistického tábora. Kdyby se těmto silám podařilo ovládnout situaci, mělo by to nedozírné následky pro naši socialistickou vlast, stojící na hrázi boje proti temným silám imperialismu, útočících na samy základy lidově demokratického zřízení.“
Toto klišé, propagandisticky se snažící zastrašit jakýkoliv projev svobodného názoru, působil, zdá se mi, i na Chartu 77, která se střehla, aby jakékoliv její prohlášení vyznívalo v důsledku protirežimně. Tehdy se zdálo, že takzvaná „finlandizace“ by mohla být ideálním řešením, k jakému by bylo možné tlakem na dodržování závazně platné charty lidských práv postupně dospět.
Společenský pohyb na konci 80. let ukončil úvahy o tom, zda by to mohlo být tak nebo tak a vynutil si pokračování v duchu hledání cest ke svobodě.
Proč ale se takto rozepisuji o něčem, co může samo vyřešit protikladné tendence tohoto pohybu ?
Co mi tak „blízce“ připomnělo dobu ještě před devatenácti lety a její propagandistický tlak ? V dnešní době je ve středu pozornosti uzavřená smlouva na zajištění funkčnosti amerického obranného radaru v prostoru brdských lesů. Okolnosti vyjednávání s americkými partnery a jeho prezentace veřejnosti mi připadá, jakoby zástupci české strany byli propagandisty minulého režimu. Čí je to vlastně prvořadý zájem, české, nebo americké strany ? Jestliže je to prvořadý zájem náš, proč potom tolik předstírání o tvrdosti jednání ? Kdo vlastně je naším prvořadým nepřítelem, Severní Korea, Irán, nebo Rusko ? Jestliže je to Rusko, proč kolem toho dělat tolik „mlžna“ a neříci to rovnou ? V případě, že si zde americká armáda vybuduje základnu (zdá se mi, že důvod nutnosti radarového zařízení je jen kamufláží), kdo zaručí, že se v možné budoucí době objímání „velkých bratrů“ o ni s Rusy nepodělí, aniž by český „hostitel“ do toho mohl co říci ?
Vezmu-li v úvahu předstíraný Irán, nebo Severní Koreu. O tom, že jejich režimy jsou odpudivě nedemokratické a opovrženíhodné, jistě není pochyb. Když se ale člověk podívá na globus, zásah raket z těchto jmenovaných zemí mi připadá nejen nesmyslný, ale i neuskutečnitelný. Před lety si prezident Chirac během předvolební kampaně pletl Čad s Libyí, je tedy jistota, že předseda Kim Čong-il a prezident Ahmadínežád budou tak dobře orientovaní, že si nebudou plést Čechy s Albánií ? Kromě toho, vojenská úroveň Iránu a Severní Koreje je patrně taková, že jejich střely by pravděpodobně zasáhly spíše svá území vzájemně, než území vzdáleného kontinentu, na nějž by mířily.
Před polovinou 60. let se generál Charles De Gaulle, francouzský prezident, rozhodl zlikvidovat základny Spojených států na francouzském území s tím, že Francie nadále bude svoji bezpečnost zajišťovat sama. Zůstane v politickém svazku NATO, ale vojenskou aktivitu ponechá na rovnoprávném rozhodování všeho členstva.
Znám jeden prostor v jihozápadní Francii, kde sídlil původně americký vojenský kampus. Dá se tam velmi snadno projít zchátralým plotem, jsou tam krásné cesty, vzrostlé lesy, rostou tam houby. Asi tak, jako momentálně v brdských lesích. Tam ovšem má být vykáceno cca 80 hektarů lesa, aby tam mohla být instalovaná americká radarová „koule“.
Proč ale kácet kvůli jedné kouli, která, odhaduji, nemůže mít větší rozměr než 50 metrů v průměru, tolik přírody ? Není záměrem americké strany pod záminkou radaru vystavět podobný kampus, z jakého před lety Američany vypudili Francouzi ? Proč se Američané stále snaží někomu pomáhat, když o to vlastně většina obyvatelstva daných území nestojí ? Myslím, že si tím Spojené státy vytvářejí čím dál víc problémů, protože si ve skutečnosti zhoršují svoje postavení ve světě, což se pak odráží v ekonomicko politických těžkostech na domácí půdě.
Protože naše politická „elita“ v mnohém navazuje na své předlistopadové předchůdce, i její jednání vyjadřuje kontinuitu s minulostí. Tak, jak se chovali servilně dřívější politici vůči Sovětskému svazu, tak se chovají jejich současní nástupci ke Spojeným státům. Bylo snad nutné rušit Američanům vízovou povinnost při vstupu do naší země, když nebyla předem vyjednána reciprocita ? Co si pak naši zámořští partneři o nás mohou myslet ? Že máme vazalství tak pod kůží, že stačí udělat „bububu“ a „příslušní činitelé“ zařídí, co si budoucí rádoby protektor (spíše nežli spojenec) přeje ?
Dnes je aktuální situace ve stavu přísloví – „pod svícnem největší tma“. Zatímco v Brdech se bude stavět protiraketový radar na obranu proti východnímu nebezpečí všeho druhu, v jeho okolí se budou prohánět „oligarchové“ v černých limuzínách, jichž jen Karlovy Vary jsou takřka plnější, než místního obyvatelstva. Co je tedy nebezpečnější, simulovaně namířené rakety na střední Evropu, nebo ekonomická infiltrace ? Myslím, že záměrem nikoho nemůže být ze světa udělat zamořenou poušť, co by to komu přineslo ? Ekonomická infiltrace je daleko nebezpečnější. To, že za prezidenta Jelcina ruští oligarchové (transformovaní komunističtí manažeři) byli zproštěni povinností platit daně (transformovaný komunistický systém to od nich nevyžadoval), umožnilo, že tito bossové ruského průmyslu nahromaděnými majetky do určité míry ovládli světové hospodářství. Kde by jinak funkcionáři původně komunistického systému vzali peníze na to, aby mohli kupovat fotbalové kluby, kontrolovat těžbu nafty a skupovat akcie strategických odvětví světového průmyslu ?
Nebezpečí nevidím ani tak v ruských raketách, namířených na naše území, jako v ekonomicky kontaminovaném prostředí, udržujícím stále kontakty na bázi transformované „ervéhápé“.