Nedávno byla zveřejněna sondáž agentury STEM o tom, jak je obyvatelstvo naší země spokojené s vývojem situace a zda nahlíží budoucnost s optimizmem. Tři čtvrtiny dotazovaných občanů projevilo názor, že se vývoj dobrým směrem neubírá.
Důvodů pro to bude několik. Jedním z nejdůležitějších jistě je, že ekonomickou strategii naší země dostala do rukou politická skupina, mající provázanost s manažerskými elitami předcházejícího totalitního režimu. To souvisí s dalším podstatným rysem, což je obecný pocit, že jakákoliv veřejná aktivita nemůže přinést žádoucí výsledky. To i přes počáteční revoluční euforii konce osmdesátého devátého roku. Třetí hlavní bod je nespokojenost velké části veřejnosti nad podmínkami soukromého podnikání. Slušní podnikatelé mají těžkosti, podvodníci vítězí a to trvale poškozuje morální kredit státu.
K jednotlivým bodům, jež charakterizují nespokojenost občanstva se směrem vývoje a zároveň tento vývoj dávají do souvislosti s politickou minulostí a návazností na ni, bych uvedl konkrétnější příklady. Ekonomické řízení země je nejpodstatnějším činitelem stability. Jestliže stát nemá urovnané podmínky finanční správy země, jen prohlubuje krizi, do níž se špatným hospodářským vedením dostal. Není možné, aby lidé, kteří byli dosud zapojeni v politicko – ekonomických strukturách totalitního systému, poctivě vyznávali liberální ekonomii a bez postranních úmyslů se pouštěli do ekonomických změn. Docházelo tak k situacím, kdy vedoucí politici, mající na starosti transformující se ekonomiku země, vstupovali do kontaktu s normalizačními manažery, aby je vybízeli k podávání privatizačních projektů, jež jim pak byly blahosklonně schvalovány. Nikoho ze zodpovědných činitelů nenapadla (skutečně?) žádná „levota“, která by v nastávající čas mohla hrát roli. Přitom příležitosti k tomu, oslovit skutečně liberální ekonomy, jež by se snažili a byli schopni naší zemi účinně pomoci, určitě byly. V roce 1976 jsem se setkal při návštěvě příbuzných v Paříži s rodinným známým, členem Společnosti pro vědy a umění v Americe, který říkal, že ve Spojených státech studuje mnoho mladých lidí, kteří jsou velmi nadaní a připraveni Československu pomoci, kdyby bylo demokratické. Samozřejmě nemyslel ty, kteří studovali s trvalou výjezdní doložkou pod patronací normalizačního režimu, ale studenty, kteří dříve opustili zemi, často i se svými rodiči, protože nechtěli žít pod komunistickým systémem.
Bylo s podivem, odkud se bralo sebevědomí a jistota normalizačního ekonoma Václava Klause, že transformace totalitně orientované státní ekonomiky může dobře dopadnout jen pod jeho vedením. Zajímavé je, že se k němu hlásí a podporuje ho čím dál více lidí, u nichž se přichází na „nadstandardní“ vazby s minulým režimem. Ponechání důležitých odvětví, zralých na reformu, beze změn systému financování – v oblasti sociální, zdravotní, důchodové i školské – a odsunování řešení, nahrnulo tyto problémy do dnešní doby. Jsem si jistý, že kdyby byl vytvořen hned od počátku jednoduchý daňový systém, snadno kontrolovatelný a podmínky podnikání podloženy pevným právním řádem, nemuselo vůbec k dnešním těžkostem docházet, protože by nevznikaly takové finanční újmy národnímu hospodářství a reformní kroky mohly být v začátku transformace daleko snadněji sanovány.
Jak jsem zmínil na začátku sondáž agentury STEM, ředitel agentury řekl, že pesimistický pocit tří čtvrtin dotázaných považuje za zjištění velmi varovné a že by se jím měli zodpovědní politici zabývat.
Zodpovědní politici by se jím skutečně zabývat měli, jenže těch aby opravdu pohledal. Naprostá většina politiků v zodpovědných funkcích se zabývá míněním veřejnosti jen v čase voleb, kdy je voliči mohou „vystřelit“ právě do funkcí, z výše kterých nejsou už zodpovědní nikomu, než sami sobě a těm, jež jim během volebního mandátu mohou pomáhat rozhodně jinak, než jen svými hlasy. A protože takoví jsou, snad až na vzácné výjimky, všichni, kteří se pohybují na vyšších politických postech, veřejnost je znechucena, nedůvěřuje a reaguje neúčastí v dalších volbách. Stupňuje se tak pasivita obyvatelstva, majícího pocit, že ať je „nahoře“ kdo chce, lidé stejně na své naděje nedosáhnou.
Přirozené je volné a svobodné podnikání. Je to samozřejmá podstata každé individuální aktivity. Může mít různé formy, ale základ je stejný. Za totalitního systému si lidé pomáhali vylepšit existenční podmínky tak zvaně černým podnikáním, často ovšem s vědomím režimních funkcionářů, kteří takovým aktivitám poskytovali za úplatu „zeď“. To vytvářelo podmínky šedé ekonomiky, která se stávala druhou, a více méně tažnou silou totalitně normalizačního hospodářství.
Je ovšem nesmyslné, tuto formu „hospodářství“ vzít za měřítko podnikání ve svobodné zemi a svobodně organizované společnosti. Všichni nejsou stejně poctiví a morální a svobodná společnost nemůže své hodnoty stavět na obdobných parametrech, jako nedemokratický systém. Naopak, skutečná svoboda potřebuje garanci své hodnoty.
To, že porevoluční politický režim nejen připustil, že bude respektovat formy podnikání totalitou tolerované šedé zóny, ale naopak, rozšíří je na ekonomickou strategii státu, nemůže se pak divit, když je ve skutečně liberálním světě nazýván „divokým Východem“.
Divoké podmínky nemohou v žádném případě vyhovovat slušným lidem, kteří potřebují pro podnikání právně zajištěné a bezpečné prostředí. Toto je, dle mého soudu, hlavní argument pro to, že liberalizovanou ekonomiku státu neměla vytvářet skupina, vyrostlá na marxizmu-leninizmu a představě svobodného podnikatelského prostředí dle manévrů, kličkujících totalitním prostorem. Pokud tyto aktivity pokračují a udržují se kontakty, minulostními vazbami vytvořené, přecházejí potom plynule do demokraticky organizované společnosti a pomáhají její funkčnost deformovat. Protože tento stav je dlouhodobě konfrontován s veřejným povědomím, je namístě dojem, že tato praxe vyhovuje nejvíc nejvyšším patrům politického zastoupení. Stane se tak příčinou vzrůstajícího pocitu rozčarování veřejnosti a sílící apatie.
Účinný lék na apatii ale existuje. Jde o aktivní občanskou společnost, jež může daleko výrazněji prosazovat společenské zájmy, než silně narušené zastupitelské sbory. Jsem přesvědčen, že individuální zájem každého o prosazení veřejně prospěšných věcí může postupně ovlivnit i legislativní prostředí. Už výrazná změna poměru přiznání preferenčních hlasů k pořadí stanovenému politickými stranami při volbách do poslanecké sněmovny může jednotlivé poslance motivovat k většímu sledování zájmu svých voličů na úkor sledování zákulisních společných zájmů instituce, do které byli veřejností zvoleni.