Zpět

Technologie moci

Je to jednoduché. Ačkoliv v hodně místech republiky zvítězili v letošních komunálních volbách nezávislí kandidáti nebo nezávislá sdružení (přes 50 %), začíná se zdát, jakoby to nic neznamenalo a jakoby se dosavadní, dnes již “staré struktury” jen přizpůsobily situaci a vůbec se nemínily vzdát svého, dodnes výsadního, postavení.

Z jejich pohledu je to pochopitelné. Kontrola nad veřejnými zakázkami, nad veškerými finančními transakcemi jimi spravovaných obcí a městských částí i aglomerací, by jim normálním demokratickým procesem mohla uniknout. To si, v logice jejich pohledu i postoje, vůbec nemohou dovolit. V takovém “alarmujícím” případě nastává možnost, ale vlastně nutnost, snažit se uchovat si dosavadní postavení a pro něj udělat, co je v jejich silách i možnostech. Zvláště ty možnosti hrají dnes velkou, a nejen to, i rozhodující roli. Proto se na řadě míst (podle informací až na 80 % obcí) sdružují ODS a ČSSD, protože mají zajištěný okruh svých příznivců, od nichž může přes různé kanály proudit značná část financí jako kompenzace za očekávaně přidělené zakázky “veřejně prospěšného charakteru”.

Témto lákadlům se těžce odolává. Šanci vzdorovat svodům mají čerstvě volené subjekty, jež se k těmto kanálům ještě nedostaly a jsou odpovědné především těm, kteří je volili.

Bohužel v tomto soupeření často neobstály. To se zdá týkat například Věcí veřejných, jež jsou zvlášť na “výsluní” pozornosti. Toto novodobě stranicky uspořádané občanské sdružení, zdá se, selhalo na chuti podílet se na “rozděleném koláči” moci. VV pravděpodobně půjdou postupně k beznadějnému pádu, k němuž se dobrala za premiérování pana Topolánka Strana zelených. Tehdy se ukázalo, že Strana zelených je dosud v tak zvaně velké politice velmi zelená. Chtěla být ve vládě, kde se samozřejmě rozhoduje o mocenských podílech a v tomto ohledu nechtěla zůstat mimo hru. Na tom asi skončí Věci veřejné. Mimo vládní koalici se těžko rozhoduje o veřejných zakázkách, grantech na jednotlivých ministerstvech i o jejich udílení. To je pro nezkušené nováčky lákavé sousto a pak se těžce odolává nabídkám. Každá nově etablovaná politická strana, která získala podporu veřejnosti, by si měla uvědomit, co je pro její úspěšné pokračování důležitější, zda se okamžitě přiklonit k jednomu pólu silnějších partnerů, nebo zůstat věrna bodům svého programu. Myslím, že velkou chybou předsedy Věcí veřejných Radka Johna bylo, že zaměnil publicistiku s politikou. Jestli totiž veřejně prohlásím, že v případě termínem daného neodvolání nejvyšší státní zástupkyně doktorky Vesecké z úřadu vystupuji se svojí stranou z vlády, musím to, s ohledem na voličskou přízeň, dodržet. Každý ústup z předem deklarovaného znamená ztrátu věrohodnosti. Politik, pokud se rozhodne takové prohlášení dát, musí stát na svém. Jinak se od něj přízeň odvrátí, pokud za ním není fundamentalistická voličská základna. Vylepím-li všude plakáty, vykládající o konci politických dinosaurů, nemohu se potom s těmi dinosaury spojovat a ještě se zavazovat koaliční smlouvou. Tak myslím, že VV čekají čtyři roky zajišťování stoosmnáctičlenné většiny v parlamentě a potom definitivní konec existence.

Stranu zelených možná čeká renesance. Má ve spojené Evropě silnou podporu a renomé nejmenší korupčnosti mezi politickými subjekty. To, že má silnou podporu mezi intelektuály, nic v našem Bleskem formovaném kulturním prostředí neznamená, ale lidem schází skutečně středová a ideologicky nevyhraněná strana, jež by mohla budoucí vývoj usměrňovat a účinně ovlivňovat právě svojí nezávislostí. Její předseda, Ondřej Liška, má dostatečné zkušenosti s fungováním evropských institucí, je ale nanejvýš důležité, aby se jasně oddělil od vlivu Martina Bursíka a Kateřiny Jacques. Po výprasku, který dostala Strana zelených od voličstva v parlamentních volbách, když ji vedla tato dvojice, to je snad víc než samozřejmé.

Možné je, že si okolnosti vynutí založení nové strany. Hledání úspor ve státním rozpočtu současnou vládou bude pravděpodobně čím dál víc aktivizovat odbory, na něž se postupně přestane hledět pohledem, zděděným z komunistických poměrů, jako by byly nějakou převodovou pákou “socialistických výdobytků”, ale získají reputaci zastánců ochrany profesních a zaměstnaneckých práv bez ideologického podtextu.

Vzkaz voličů technologům moci všech barev je jasný. To, že jich přišlo ke komunálním volbám ve svobodných poměrech naší země tak málo, ani ne polovina oprávněných, je vizitka toho, co si většina obyvatelstva o angažmá politiků myslí. Je jasným vzkazem, že by se měli ve své naprosté většině stydět.