Zpět

Proměny komunizmu

Jestliže chceme přesně charakterizovat termín komunizmus, musíme si stanovit, zda tímto termínem rozumíme označení z Marxova Kapitálu, sociálně utopické snahy konce 19. a začátku 20. století, převzetí vládní moci bolševickým hnutím v Rusku ke konci I. světové války, následně Stalinův režim v meziválečném období, poválečný „kult osobnosti“, jak jej nazval později Berijův a Malenkovův následník Chruščov, nebo Brežněvův „reálný socializmus“.

Jsem přesvědčen, že komunizmem je z historického i sociologického pohledu možné a správné pojmenovat vše, čím tento totalitně ovladatelský názor v dějinách prošel. Doposud se tak označoval pouze ekonomicko-politický tvar, ideologizující sociální požadavky, plynoucí z nedostatečného humanitního základu společnosti 19. století.

Pokud nebudeme hledět na termín komunizmus jako úzce ekonomicko-ideologicky vymezený pojem, můžeme jím nazvat veškeré ovladatelské tendence moderní doby. Znásilnění domnělé názorové menšiny ovládající většinou nastoluje komunizované právo, jež jediné určuje, co je správné a čím je třeba se řídit.

Jako každý impuls ke změně, využívající obecnou nespokojenost se stávajícími poměry, tak byly vítány diktátorské návody, poskytující možnost okamžitého a jednoduchého řešení. Nicméně každý univerzalizmus je už předem předurčen ke svému vnitřnímu rozložení a zániku, případně přeměně v jinou kvalitu, která se zdá být nově životná.

Od poloviny 17. století začíná boj o moc nad lidským konáním, vycházející pouze z přiznané lidské podstaty a nezaštiťující se transcedencí vyšší moci. Paradoxně se zakotvením ústavy do státního zřízení začíná mít rozhodující význam ideologie. Ideologizované povědomí vykrystalizovalo nakonec za příhodných podmínek v silné totalitářské hnutí, jehož nacionalizační tendence jsou pouhými odnožemi svého základu. Proto tak proti sobě stály totalitně egalizované Německo Hitlera a Stalinův Sovětský svaz. Vyvěrající z téhož, jeden chtěl zničit druhého, aby se navždy zamezilo teritoriálnímu dělení moci.

Totalitně ideologickou propagandou byla na konci 30. let naplno zasažena i naše země. O ní kdysi německý kancléř Bismarck řekl, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Byla tak vždy ve středu mocenského zájmu. Od konce 30. let bylo obyvatelstvo neustále zpracováváno totalitní ideologií, nacionálně socialistickou, pak komunisticky socialistickou a naneštěstí se z ní nevymanilo ani po demokratické revoluci na konci 80. let dvacátého století.

Jakkoliv s dobrými úmysly založené Občanské fórum se brzy většinově transformovalo v Občanskou demokratickou stranu, na níž se naplno projevilo, jak hluboce tkví společnost ve zdánlivě překonaných poměrech. Od své totalitní předchůdkyně, komunistické strany, se ODS distancovala, ačkoliv ji svojí politickou praxí čím dál víc připomíná. Jak je to spojení návazné, nejlépe ilustruje podpora ideologického dogmatika Grebeníčka, který dirigoval celou svoji stranu k prezidentské volbě Václava Klause, posthusákovského politika, který stále razantněji demonstruje svůj odpor k evropskému spojenectví a jeho směřování. Přitom západní Evropa má za sebou šedesát let kontinuálně demokratického poválečného vývoje. Normalizační éra dvaceti let sovětské okupace „obohatila“ komunistickou ideologii o termín „reálný socializmus“. Tento naprostý morální úpadek naneštěstí zakořenil v české veřejnosti natolik, že tato je, zdá se, za odmítání společných evropských hodnot dnes ve své většině vděčná.

Brzy po tom, kdy nastoupil Václav Klaus do úřadu ministerského předsedy, jsem si říkal – ten snad chce ukázat komunistům, jak to měli dělat, aby se udrželi u moci. Myslím, že tomu tak skutečně je. V politice Občanské demokratické strany a jejího zakladatele i duchovního vůdce je okázale demonstrována neokomunistická doktrína machiavelistického politického přístupu, zjednodušujícího společenskou kulturu na – když mne necháš dělat, co budu chtít, nechám ti klid na práci a cokoliv, co si k tomu budeš chtít dovolit.

Je potom otázka, zda má být komunizmus vnímán jen ekonomickými vztahy, ponechán Karlu Marxovi a takto o něm argumentováno, nebo chápán jako stále se obnovující geopolitický totalitní fenomén, vyvstávající dle příhodných podmínek v různých podobách a trvale ohrožující demokracii.