Zpět

EVROPSKÉ VOLBY 2009

Slova bývalého prezidenta České republiky Václava Havla se naplnila, i když trochu jiným způsobem, než to zřejmě předpokládal. Nedávno řekl v jednom novinovém rozhovoru, že to voliči spočítají sociální demokracii za svržení dosavadní koaliční vlády, jíž vedla a řídila ODS.

Voliči to skutečně sociálním demokratům “spočítali”, ale asi trochu jinak, než si bývalý prezident myslel. Jednoduše jich přišlo k volbám málo. Stejně tak to ovšem voliči “spočítali” zeleným, jež prakticky vymazali z politické mapy.

Vysvětlitelné to je lehce. ODS se začala vzhledem k Evropě “vyvíjet” a váhavě si během vedení společné Evropy uvědomovat svoji zodpovědnost nad správou celého kontinentu. Toto “uvědomění” mělo ovšem přijít o mnoho času dříve, ne až při nutnosti přijímat aktuální rozhodnutí, jimž se stejně nedalo vyhnout. Zahraniční politika převážila nad vládní domácí správou a lidé zřejmě hodnotili schválení Lisabonské smlouvy v obou parlamentních komorách, i když to přišlo “za pět minut dvanáct”.

Sociálním demokratům a zeleným se přihodilo v podstatě to samé, jen s tím rozdílem, že sociální demokraté mají mnohem silnější voličskou základnu. Zelení skončili tím, že místo toho, aby prosazovali svůj program i za cenu toho, že vládu opustí, opustili raději program za cenu setrvání ve vládě. Podpora vlády byla samozřejmě příjemná příznivcům ODS, nebyla ale snesitelná zelené veřejnosti ( čímž nemyslím zelené straníky ). Voliči Strany zelených rozprostřeli svůj zájem na několik proevropských subjektů, které šly do voleb s výraznou euroorientací, což byla dříve doména zelených, jíž tato strana ve své praxi vytěsnila.

Pokud se postupně blíže zmíním o seskupeních, která uspěla, ve všech se bude, jak se zdá, projevovat pohyb pod tlakem veřejnosti, jež svou přízní naznačila přání. U občanských demokratů umírněný liberál Evžen Tošenovský vysoko porazil mírou preferenčních hlasů antievropského ultrakonzervativce Jana Zahradila. Ukázalo se, že příznivci této strany, pokud nad nimi nepráská stranický bič, jsou většinou pro společnou evropskou budoucnost, vezme-li se celostátní průměr. Dost rozhodlo, myslím, to, že hodně lidí přišlo volit v Praze a to hlavně mladých voličů v okrajových čtvrtích, populačně početných. V těchto aglomeracích žije většina podnikatelů, pro něž jsou rozhodující nízké daně. Tím jsou motivováni při volbě, komu dát svoje hlasy.

Tato skutečnost naopak, zdá se, ublížila sociálním demokratům, kteří ústy svého předsedy Jiřího Paroubka naznačili, že v případě volební výhry podstatně zvýší příjmovou daň nejmajetnější vrstvě obyvatelstva. Jelikož ta se doposud, dáno daňovými předpisy, týkala lidí s příjmy už několika set tisíc korun ročně, veřejnost to muselo znejistit. Témata jako snadnost čerpání evropských podpůrných fondů, restrukturalizace ministerstev a státních úřadů, tak, aby se zefektivnilo jejich působení a propojení s evropskými institucemi, zůstala v pozadí přetahování s ODS o ideologické aspekty sociálních otázek. Přesto, proti minulým evropským volbám, ve kterých sociální demokraté úspěch neměli, došlo k výraznému nárůstu hlasů pro tuto stranu.

Třetí komunisté si drží stále obdobnou přízeň svého voličstva. Ta zřejmě polarizuje mezi nejstarší generací, většinou nad sedmdesát let a nejmladší, pro niž neznámý komunizmus platí coby romantická záležitost programového protestu.

Co bylo zajímavé, byl poměrně vysoký zisk hlasů pro lidovce. Vysvětluji si to jen tím, že křesťansky orientovaní lidé, zvláště na Moravě, necítí rozdíl mezi vírou a politikou, podřídí víru politickému zájmu a potom Čunek nečunek, Kalousek nekalousek a Svoboda nesvoboda mohou udržovat populistickou demagogii bez skutečně významového obsahu.

Situaci v této straně dokresluje nejvýrazněji to, že přes úspěšný výsledek dochází k postupnému rozpadu. Jeden činovník za druhým vymýšlejí, kam přestoupit a co nového založit. Tak nespokojený Miroslav Kalousek zakládá nový politický subjekt, nazvaný TOP 09. Podle přísloví - “Kam čert nemůže, nastrčí bábu” se v roli “báby” ocitl Karel Schwarzenberg, slušný vlastenec, který si uvědomuje, že v nejvyšším státním zájmu je naše co nejtěsnější spojení s Evropskou unií, ale jeho duše je zřejmě duší dítěte, protože, jak se zdá, je ochoten službu vlasti přijmout i od příslovečného “čerta”.

Kdo tedy neuspěl - jsou to především subjekty dva, pokud bychom volební možnosti soudili doměnkou vyspělosti voličské veřejnosti. Je to Evropská demokratická strana a Evropští demokraté - Sdružení nezávislých kandidátů. Trochu se u těchto stran zdržím. EDS - jak se zkratkou tento uchazeč o přízeň nazývá, má mezi svými představiteli například Dr. Ivana Wilhelma, bývalého jednomyslně akademickou obcí zvoleného rektora Karlovy univerzity a pozdějšího prezidentského kandidáta v předminulé volbě. Dále Janu Hybáškovou, dřívější státní velvyslankyni v Kuvajtu, která byla odvolána ministrem Cyrilem Svobodou za oprávněnou kritiku práce ministerstva zahraničí pod jeho vedením. Snažila se tehdy o udržení naší polní nemocnice v těžce válkou zasaženém Kuvajtu.

Evropští demokraté pak delegovali na první místo své kandidátky Lukáše Macka, politologa a člena Pařížského institutu, organizace, usilující o souznění národních s nadnárodními evropskými zájmy. Řeklo by se, že proti tomu nemůže nikdo nic mít.

Na veřejnost ale zřejmě zapůsobila dlouhodobá negativní kampaň vůči “bruselské” Evropě, ktrou udržovala po dlouhou dobu ODS, dominantní činitel státní politiky. Úspěch tedy zaznamenala strana Suverenita, podle mého názoru neofašistický subjekt “s lidskou tváří”, trochu méně extrémní vydání Národní, nebo Dělnické strany, jež by současná prozatímní vláda Jana Fischera ráda postavila mimo zákon.

Celkově je zajímavé, že v zemích, kde nebyl po druhé světové válce v Evropě přerušen demokratický vývoj, chodí k volbám daleko větší počet obyvatelstva, než v zemích posttotalitních. Lidé tam mají zřejmě pocit, že svojí angažovaností mohou běh věcí obecných daleko více ovlivnit, než ti, kteří žili dlouhá léta v nesvobodě. Kolem třiceti procent na volbě u nás zúčastněných oprávněných voličů nevypovídá o skutečné vůli většiny. Je třeba doufat, že veřejnost v zemích s tradicí direktivních systémů se vymaní z otrávené apatie a bude se snažit aktivním přístupem k volbě vzít věci do svých rukou, což je podstatou demokracie.